Přestřelka vypukla, když Tomáš Krystlík obsáhle promluvil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. V něm přišel s velmi pozoruhodným výkladem dějin české ústavnosti, která podle něj nestála za nic už od Masaryka, a to z jednoduchého důvodu – rozhodující posty prý obsadili lidé národně uvědomělí, ale zcela neschopní. „Čeští vzdělanci v té době v naprosté většině prošli německými vyššími školami, což nevzbuzovalo důvěru, musely se nároky snížit, a tak se sáhlo po nevzdělancích. Hlavně když kandidát byl Čech jak poleno. A dáte-li primitivovi moc, většinou ji zneužije,“ uvedl historik.

A pokračoval dějinami druhé světové války a následného odsunu Němců. Ti se podle Krystlíka za své válečné zločiny dávno a mnohokrát omluvili. „Analogicky by se ke zločinům svých rodičů a prarodičů již dávno mohli doznat Češi a omluvit se za ně. Nic by je to nestálo. Zařadili by se tak mezi civilizované národy,“ řekl Krystlík. Jenže Češi podle něj nic takového neudělají, protože žijí v pohádkách o své velké minulosti a rovněž o svém humanismu.

Na jeho rozhovor velmi ostře zareagoval europoslanec za KSČM, vystudovaný historik Miloslav Ransdorf, který již několikrát na podobné názory reagoval dost ostře. Podle něj Krystlík „pokračuje v linii stavění historie na hlavu, jako vždy v neprospěch Čechů“. A v rámci férovosti proto rozebral, jak ke světovým dějinám přispělo Německo. Připomenul mimo jiné názor svatého Bonifáce, apoštola Německa, že „Slované jsou ten nejhnusnější z lidských kmenů“, a rovněž názor, že „slovanské plemeno musí být střeženo jako býk a bičováno jako osel“. V Německu podle Ransdorfa mnohé dodnes dráždí, že Češi na rozdíl od polabských Slovanů dokázali uprostřed německého prostoru udržet svou svébytnost.

Na jeho text opět reagoval Tomáš Krystlík, který zpochybnil, že by zde kdy docházelo k nějaké cílené germanizaci, kterou Ransdorf popisoval. Podle Krystlíka jednoduše němčina byla jazykem vyšší společnosti, kdežto čeština jazykem poddaných, který ani neměl vytvořenou odbornou terminologii v tehdejších vědách, takže se seriózní disputace v češtině ani nedala vést – až do devadesátých let devatenáctého století.

Pak se rozčílil nad tvrzením, že v československém státě měla německá menšina „zaručena všechna práva“. Podle Krystlíka se tak dělo pouze na papíře. „Československý stát rozhodoval o přídělu surovin a uhlí továrnám, a tímto mechanismem podporoval zcela zjevně Čechy proti Němcům. Státní zakázky dostávali jen Češi, respektive české podniky nebo s většinou českého osazenstva. Stát nařizoval akciovým společnostem propustit určitý počet německého osazenstva a místo nich zaměstnat české,“ vypočítával.

„Váš výrok: ‚V létě 1938 stanovila Sudetoněmecká strana jako svůj konečný cíl totální zničení české národní existence‘ je naprostá nepravda,“ pustil se dále do Ransdorfa. O něčem takovém prý píše jediný dokument, který se navíc ukázal jako padělek.

Vysmívá se i Ransdorfovu tvrzení, že Henleinova SdP požadovala odsun všech Čechů, které je podle něj nesmysl. „Ve Vašem českém nacionalistickém rozhořčení, pane Ransdorfe – jako komunista byste ale podle bolševické internacionalistické doktríny nacionalistou být neměl – Vám zcela ušlo, že válka vypukla až rok po zrušení Sudetoněmecké strany! Ani Německá říše nic takového neplánovala,“ píše Ransdorfovi.

Ransdorf ve své reakci Krystlíkovi vzkázal, že sice tvrdí, jak chce české dějiny zbavit mýtů, ale ve skutečnosti mýty naopak vytváří – mýty o hodných a kultuních Němcích, snažících se zcivilizovat zlé a barbarské Čechy. O českých úspěších prý zásadně mlčí, proto mu je alespoň on připomenul.

Ransdorf zmínil, že české země se vypracovaly do pozice kulturní velmoci, jsou prý například schopné jako jeden z pouhých pěti národů světa celoročně zaplňovat operní divadla. V ekonomice dosáhly pozoruhodného stupně industrializace, on sám prý v Prognostickém ústavu spočítal, že Československo má největší potenciál klasického průmyslu na obyvatele na světě.

Podobně jsou prý Krystlíkem „demýtyzovány“ například dějiny mnichovských událostí nebo údajný přátelský vztah rakouské monarchie vůči Čechům. Na zpochybňování úspěchů českého národního obrození odpovídá připomínkou díla historika Hrocha, podle něhož ze všech emancipačních hnutí devatenáctého století bylo to české (společně s norským) nejúspěšnější. Vše pak prý vrcholí svérázným výkladem událostí druhé světové války.

Krystlík na jeho argumenty reaguje podobně kategoricky. Celoroční provoz operních divadel je prý sice faktem, ale chudý český operní repertoár by k tomu rozhodně nestačil. Takže se chlubíme pouze tím, že zde dovedeme zahrát cizí díla. „Mnichov měl ke konci minulého století, kdy jsem se naposledy po tom pídil, přes 110 divadelních scén. Kolik jich má Praha, pane Ransdorfe? Že byste přestal vyprávět pohádky?“ odepisuje.

TEXT TOMÁŠE KRYSTLÍKA

Pokud jde o úspěchy českých podnikatelů, Krystlík k tomu poznamenává, že kýčovitý mýtus o prostém lidu z chaloupek tyto lidi naopak odmítal a pohrdal jimi za to, jak svůj úspěch vystavovali na odiv – na rozdíl od Němců, kde se podnikatelé stali elitou. A navíc začali Češi oproti Němcům ve velkém podnikat až se značným zpožděním. A navíc prý mezi průmyslníky nad Čechy v počtech převažovali dokonce i čeští Němci, kterých přitom co do počtu byla sotva polovina.

Pokud jde o národní obrození, Češi při něm podle Krystlíka neproduktivně ztratili sto let tím, že vymýšleli vlastní moderní jazyk, a přitom všichni uměli němčinu, která měla moderní technické názvosloví a dala se používat rovnou.

Pokud jde o nakupování vstupenek na popravy jako do divadla, které Ransdorf připomíná, Krystlík dodává, že Češi jej s gustem okopírovali a prodávali lístky například na popravu K. H. Franka. Toho prý navíc ostudně trápili, když jej mnoho minut dusili na krátké oprátce. „Mistr popravčí mu musel holýma rukama po nepodařeném pověšení zlomit vaz,“ dodal. Veřejné produkce věšení pak prý sice zrušili, ale brutální věšení na krátkém provaze pak používali až do roku 1989, kdy už si v Německu něco takového nikdo nedovedl představit.

„Jedno je však z vašeho článku naprosto jasné, pane Ransdorfe. Vaše pohádkové argumenty jsou takového rázu, že byste v debatě se mnou utrpěl zdrcující porážku. Proto hledáte jakoukoli výmluvu, abyste se nemusel se mnou v debatě střetnout,“ uzavřel.