Kocábové syn Michael je český úspěšný hudebník, už od dětství měl z rodiny velké předpoklady, že právě muzika se stane jeho profesí. „Muzikantsky založená byla celá naše rodina, jsou v ní i učitelé hudby. Já v mládí hrála na varhany, když jsme jezdili po farách. Jsem rozená Myslivečková a náš latinář na gymnáziu si dokonce myslel, že jsme spříznění se skladatelem toho jména. Ale je to shoda jmen,“ říká psycholožka.

Vnučka Natálie, která je i známou herečkou, mohla zase podědit spisovatelské vlohy. „Mám v rodině pokračovatele i ve svém oboru. Nejstarší vnučka od dcery Magdalény dělá psychologii, stejně jako Michaelova dcera Jessika. Všechna moje vnoučata jsou všestranně nadaná, mám jich šest a dělají mi radost,“ říká spokojeně.

Původní profesionální orientace na děti byla tehdy začínající psycholožce Kocábové násilně přerušena. Jako manželka faráře si coby mladá psycholožka Darja Kocábová nemohla svá pracoviště v 50. letech 20. století příliš vybírat. Politické klima zavedlo na místa, která by sama na začátku kariéry nevyhledala – do zvláštního dětského domova, kde pomáhala dětem, které už měly na svědomí i těžké přečiny, do psychiatrických ambulancí.

Ale také ke zrodu hnutí vesniček SOS koncem 60. let a po okupaci v roce 1968 do mnohými odborníky i pacienty obávané psychiatrické léčebny v Kosmonosech.
V této léčebně pak spolu s mladšími kolegy rozvíjela nové metody terapie, zatímco její rodinu stíhaly represe jako trest za podpis Charty 77.

Podle svých slov nelituje, že jí životní situace udaly v její profesi jiný a nečekaný směr. „Člověk se musí umět přizpůsobit situaci. Vůbec nelituji,“ uvědomuje si Kocábová, že vše má v životě svůj smysl.

Schopnost umět se přizpůsobit je podle ní důležítá i v dnešní době, kdy zemi skličuje koronavirus. „Tato dovednost se hodí v každé době, zejména v té současné, covidové. Nemohu dělat svou práci? Co naplat, musím se poohlédnout po jiné. A že se nejeví zrovna atraktivně? Když v ní dokážu najít smysl, změní se to. Jsem ráda, že se mi to podařilo,“ dodává psycholožka.

Právě těžké okamžiky, které ji v životě potkaly, ji tolik zocelily. „Zdá se mi, že my, staří, jsme na nesnáze trénovaní, protože jsme zažívali jednu kalamitu za druhou. Válka, pak tři roky svobody, takzvaný Vítězný únor, uvolnění v šedesátých letech, pak normalizace...“ připomněla.

Z tohoto pohledu ji prý zlobí, jak těžce se dnes lidé něčeho zříkají. „Třeba toho, že kvůli covidu nemohli na hory. Za nás ani vleky nebyly a také jsme vyrostli. Nechci ale zlehčovat psychickou újmu, kterou ten virus působí. Možná je i horší než nemoc sama. Mám na mysli tu ztrátu kontaktů,“ doplnila.