Ve stejný den, kdy občanská platforma pro zdraví a svobodu Iniciativa 21 vyzvala k zahájení odborné i společenské diskuse o situaci ve školství v důsledku dvou let téměř nepřetržitých restrikcí postihujících děti, studenty i všechny aktéry vzdělávání, oznámil ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, že Evropská unie chystá společnou strategii na přeočkování proti covidu-19 na podzim. Ale zůstaňme u školství. S alarmujícími dopady covidové krize seznámili veřejnost prostřednictvím Iniciativy 21 ti, kdo si troufnou hovořit o tom, že mnohá omezení byla diskriminační a segregační a měla fatální důsledky na životy lidí. Namísto bezpečného a příjemného prostoru pro mladou generaci se školy staly frustrujícím prostředím separace, nátlaku a strachu. V důsledku toho narůstá počet úzkostně depresivních dětí, ale i sebepoškozujících se dětí.

Jedním z odvážlivců byl ředitel Základní školy a Mateřské školy v Troubkách Petr Vrána. Jím řízená škola se i při mimořádných opatřeních snažila dodržovat základní zákonné normy a odmítla se podílet na nátlaku na vakcinaci, diskriminaci a segregaci žáků a zaměstnanců školy. „Rozhodně bych se nenechával ukolébat tím, že teď je klid a problematika covidu je vyřešena. Vzhledem k tomu, že nová vláda do dnešního dne vložila nejvíce energie do toho, aby prosadila pandemický zákon, tak má v rukou další nástroje pro to, aby opatření ve škole opět nastavila. A ta už mohou být opřena o tu novelu. A už se nebude možné odvolávat před soudy, nebudou prioritně řešeny stížnosti vůči přijatým opatřením. Naopak jsou posíleny sankce vůči každému, kdo by se provinil proti pandemickému zákonu,“ upozornil Petr Vrána.

Bez roušek tu nemoc chytíte, nakazíte prarodiče a ti zemřou

Vadí mu, že místo toho, abychom se bavili o tom, co bylo v pořádku a co ne, a vedli konstruktivní debatu, tak posilujeme sankce. „Nahlédl jsem do statistik a zjistil, že za uplynulé dva roky s covidem zemřelo necelých dvacet osob ve věkové skupině do 25 let. To mi evokuje myšlenku, že jestli se v dnešní době chceme před něčím stoprocentně chránit, pak bychom mohli přistupovat stejně i k dalším nemocem. Ale to už bychom nežili své životy, jenom bychom přežívali od opatření k opatření,“ konstatoval ředitel Základní školy a Mateřské školy v Troubkách. I přes odlišné nastavení pravidel nedošlo u něj ve škole v uplynulých dvou letech k výraznějšímu šíření nemoci covid-19 v porovnání se školami, kde dodržovali veškerá protiepidemická opatření nařízená Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem školství. „To mě utvrzuje v přesvědčení, že opatření nastavená ve školství byla zbytečně drastická,“ dodal.

Po něm se svěřila se svými zkušenostmi učitelka malotřídky na základní škole v Jablonci nad Nisou Helena Lánská. „Byla jsem opakovaně u některých svých kolegů svědkem toho, že často děti nejen velmi hrubě napomínali, ale opravdu tam probíhaly věty typu: ‚Pokud ty roušky nebudete nosit, nebudete to dodržovat, tak tu nemoc chytíte, donesete ji domů, nakazíte své prarodiče a ti zemřou‘,“ selhal učitelce hlas při vzpomínkách na obtížné období, v němž řešila, zda má ve škole za těchto podmínek zůstat, nebo má odejít. Ale nechtěla v tom děti nechat a snažila se minimalizovat dopad opatření na ně a chránit je, co to šlo. I kvůli tomu se stávala terčem vedení školy. „Když vzrostl tlak na očkování, přešla jsem do jiné školy v domnění, že to bude lepší, ale tam jsem se setkala s ještě horším přístupem. Nakonec jsem byla propuštěna, ale důvod byl uveden jiný, než že jsem se nechtěla nechat očkovat,“ svěřila se Helena Lánská.

Když přijde nařízení shora, strach se šíří světelnou rychlostí

Tím, že učila nejmenší děti, tak se její třídy online výuka tolik nedotkla. „Zcela zásadně však vyučování a život ve škole ovlivnila vládní nařízení, která negativně zasáhla do fyzického i psychického stavu všech. Často jsem byla svědkem, jak se děti rozplakaly či si stěžovaly na bolesti hlavy a břicha, únavu, krvácení z nosu, odřeniny za oušky. Cítila jsem velkou bezmoc, neboť na tyto projevy nikdo nebral zřetel. Do té doby radostný školní život vystřídal život ve strachu a velké ostražitosti,“ podotkla s tím, že tyto neblahé skutečnosti mohly zůstat skryty, poněvadž kontakt mezi školou a rodiči byl minimalizován, a tak je nutné o nich diskutovat. „Je zcela zásadní velmi citlivě přistupovat k potřebám dítěte, nebýt striktní v nařízeních bez ohledu na následky. Je nutné stavět do popředí blaho dítěte či jedince nad potřeby společnosti,“ uvedla Helena Lánská.