Sociologové Jiřina Šiklová a Jan Keller, psychiatr Cyril Höschl, gerontoložka Iva Holmerová, modelka a zakladatelka nadace Krása pomoci Taťána Kuchařová a dokumentaristka Silvie Dymáková ve Fokusu Václava Moravce diskutovali o propasti mezi mladou generací a seniory. Proč je propast mezi mladými a starými lidmi stále větší?

Höschl hned na úvod poznamenal, že vzdor mládí proti starší generaci je starý jako lidstvo samo. Mladí lidé se snaží prosadit proti starší generaci,ale ve středním věku se názory obou skupin sblíží. Jisté specifikum jsme zažili v dobách socialismu. Vzdor proti režimu podle hosta sbližoval generace.

Sociolog Jan Keller doplnil, že on sám ná slušně vychované děti, takže generačnímu střetu nečelí. V obecné rovině poznamenal, že střet generací dobře mapuje francouzská sociologie. „Jejich studie ukazují, že se starší lidé mají lépe než mladí. Vůbec nejlépe si to zařídili lidé, kteří se narodili na pomezí třicátých až čtyřicátých let 20. století, protože naplno využili výhod sociálního státu. Oni se narodili v relativně chudé společnosti a celý svůj život se propracovávali k bohatší společnosti. Když se jim narodili děti a vnuci, tak se narodili do dob velkého blahobytu, ale teď je čeká mnohem větší nejistota než generaci jejich rodičů, přestože jsou mnohem vzdělanější,“ podotkl Keller.

Höschl zdaleka tak kritický nebyl. Je to dobře propracovaná teze, ale vše může dopadnout jinak. „Problém střetů generací je dobře vidět na setkání dvou starších pánů, kteří se sejdou a dívají se na mladou generaci se slovy: Ti mladí se dneska mají, my jsme byli tak chudí, že ani na internet nebylo,“ poznamenal psycholog v narážce na to, že internet v mladých letech oněch zmíněných seniorů ještě neexistoval.

Sociální stát ničí rodinu, ale nemůžeme ho zbořit

Další problém je v tom, že dříve se rodina dokázala postarat o své děti i prarodiče. „Dnes tuto povinnost delegujeme na stát,“ upozornil Höschl s tím, že to způsobuje problémy. Keller dal kolegovi v diskusi ze pravdu. Sociální stát oslabil rodinu, protože dávky směřují k jednotlivci, a ten tak není nucen zakládat rodinu. „Ale nemůžeme sociální stát osekat a spoléhat na to, že se nám vícegenerační rodina zase vytvoří. Riskujeme, že nebudeme mít ani vícegenerační rodinu, ani sociální pomoc.

Psychiatr pro dokreslení celé situace dodal, před pár desítkami let lidé umírali v šedesáti na infarkt. No a tak se nemohli dožít toho, aby je v sedmdesáti letech potkaly rakovina nebo stařecká demence. Ale jak se prodlužuje věk dožití, objevují se ve stále větším počtu tyto nemoci, jejich léčení je drahé a zatěžuje společnost. V tu chvíli se ovšem Keller neudržel. „Když si uvědomíme, že do daňových rájů míří ročně bilion eur, tak za ty peníze bychom mohli být dementní do 120 let všichni,“ udeřil.

Mladí by měli vědět, že stáří k životu patří

V další části pořadu proti sobě zasedly gerontoložka Iva Holmerová a modelka a zakladatelka nadace Krása pomoci Taťána Kuchařová. „V naší zemi máme to štěstí, že žijeme v míru a žijeme dlouho,“ poznamenala Holmerová s tím, že stáří je vlastně důkazem úspěšné společnosti. Zásadní je, aby se generace potkávaly, tak se zboří některé nesmyslné stereotypy. A v Česku se tyto generace potkávají málo. Kuchařová doplnila, že starší generace skutečně má té mladé co předat. Čas, který mohou prožít spolu, je nesmírně vzácný čas, je to velmi obohacující, konstatovala.

Faktem podle Holmerové je, že péče o starší dementní osoby stojí až 39 miliard ročně. Péče o jedince takto postiženého stojí 30 tisíc až 50 tisíc měsíčně, přičemž hlavní tíha těchto nákladů leží na rodinách. Česká republika by proto měla mít plán, jak se s Alzheimerovou chorobou vypořádat.

Kuchařová doporučila, kde bychom se měli inspirovat. „Podle mě jednoznačně v Japonsku, protože tamní společnost chová k nejstarším lidem nesmírnou úctu,“ zdůraznila. „Mladí by si měli uvědomit, že stáří je plnohodnotná součást života,“ doplnila.

Připitoměle zeleňoučký strom

Dokumentaristka Silvie Dymáková, která stojí za dokumentem Šmejdi, prozradila, že se k tématu dostala díky své babičce, díky tomu, že s ní více mluvila. I to ukazuje, že má smysl hovořit se svými dědečky a babičkami.

Socioložka Jiřina Šiklová doplnila, že se o fenomén stáří zajímá již od konce 70. let minulého století. Problém vidí především v tom, že lidé díky menšímu kontaktu se starší generací nevědí, jaké vlastně stáří je. Proto podléháme předsudkům. To se ale týká i seniorů. I ti podléhají stereotypům, přitom by si mohli zachovat osobitost. Člověk zestárne, ale to neznamená, že ho nestrčím do ranku, že je takový nebo onaký,“ upozornila Šiklová. „Všichni přitom vidíme, že když je list na podzim barevný, je zajímavější než na jaře, kdy je jen připitoměle zeleňoučký,“ doplnila.

V pořadu došlo také na projekt adopce seniorů. Co to znamená? Lidé mladší či střední generace chodí delší dobu na návštěvu do rodiny k vybraným seniorům, povídají si a i jinak se vzájemně obohacují. Adoptivní dědečkové učí své „vnuky“ šachy a sami si tím tříbí mysl. Jde o velmi bohulibý projekt. Ukazuje to, že bychom se stářím neměli strašit, ale připravit se na něj, a to vybudováním sítě kontaktů, koníčků a vazeb, které budeme moci ve vyšším věku zrealizovat. „V každém případě narodit se je strašně nebezpečné. Je to na doživotí, co chcete,“ poznamenala se smíchem Šiklová.

Debata ovšem končila vážnější notou. Divákům totiž byla připomenuta čísla, podle nichž se rodí velké množství dětí v Asii či Africe, zatímco Evropa pomalu vymírá. Týká se to především Německa, střední Evropy i Ruska. Podle Kellera je skutečně pro Evropu zásadním problémem to, že dnešní mladí lidé nemají děti. Zachrání je ale „mafie“. „Dnešním mladým lidem může pomoci tzv. klubový kapitál, což je kapitál, na jehož základě funguje mafie,“ uzavřel pořad Keller. Moravec dodal, že sociolog znovu dokázal, že umí provokovat.