Komentátor MF Dnes Miroslav Korecký například uvedl, že prezident Miloš Zeman napíná strunu k prasknutí. I přestože by prezident republiky neměl zemi rozdělovat, ale spojovat, česká ústavní tradice prý nezná prezidenty, kteří by byli jen úctyhodní kmeti bez vlastních politických ambicí. „Naopak snad vždy zřetelně kopali za nějaké buď přímo partajní, anebo alespoň zřetelné názorové uskupení,“ dodává Korecký.

Václav Klaus však podle něj například dokázal obrousit mnohé hrany, kdežto Zeman se zvláštní rozkoší staví proti sobě navzájem celé společenské, názorové, profesní či jiné skupiny. „Což se pak v praxi projevuje hnutím červených karet, soudními spory, odmítáním či vracením státních řádů nebo bojkotem akcí pod prezidentovou patronací. V takové míře jsme něco podobného za minulé čtvrtstoletí opravdu nezažili,“ říká Korecký. Poslední případ Jiřího Bradyho stojí na tvrzení proti tvrzení. 

„Lze se jen zcela laicky ptát: Cui bono? Co by měl téměř devadesátiletý Čechokanaďan po tom všem, co v životě prožil, z toho, že by vystupoval ve zcela smyšleném příběhu, lživě dokumentujícím věrolomnost českého prezidenta? A co by z toho měl ministr Daniel Herman?“ ptá se Korecký.

Pokud by se podle Koreckého prokázalo, že Zeman při směřování ke svému cíli přiblížit Česko k Číně a Rusku systematicky používá ryze podpásové údery a jde přes mrtvoly, byl by to problém. „Strunu společenské tolerance k chování svérázného prezidenta by to napnulo k prasknutí. Dokonce by to mohlo ohrozit Zemanovu šanci na obhajobu hradního mandátu,“ myslí si Korecký. Zatím to však prý vypadá, že česká veřejnost odpustí Zemanovi leccos. „Může se klanět třeba samotnému ďáblu, ale pořád je to prezident – a ten se přece nemůže chovat jako dobytek,“ uzavřel.

Obdobný názor má i šéfkomentátor Lidových novin Petr Kamberský, jenž na svém facebookovém profilu napsal následující. „Přátelé, místo vztekání byste se měli radovat. Jen on může zabránit svému znovuzvolení – a zjevně na tom pilně pracuje. Díky, pane prezident!“ uvedl.

Své v Lidových novinách také uvedl spisovatel a překladatel Jaroslav Veis. „Teď, když už snad utichá hladina moře pobouření nad otevřeným dopisem nejvyšších představitelů České republiky z Prahy nejvyšším představitelům Čínské lidové republiky v Pekingu (ničím jiným totiž prohlášení velké čtyřky ústavních činitelů není), vyjadřujícím vůli nenarušit nerozborné přátelství mezi oběma zeměmi, je čas zauvažovat nad celou záležitostí s klidnou hlavou,“ myslí si. Podle něj jsou dvě možnosti, jak a proč prohlášení vzniklo – buď čínská velvyslankyně požádala někoho z prezidentského okolí, nebo že svou nelibost nad přílišnou vstřícností neposlušných občanů k dalajlámovi projevil někdo, kdo se obává, aby mu pekingská vláda nezatrhla slibně se rozvíjející podnikání v Číně.

„Vzhledem k tomu, že je to jen jedna z řady historek, nad nimiž zůstává rozum stát, případně se člověk hanbou propadá, je nejvyšší čas zřídit na Pražském hradě, jakožto symbolu české státnosti, oficiální Jámu pamětnici a do ní to všechno házet: namátkou virózu nad korunovačními klenoty, Peroutkův článek, itinerář pohřebního letu do Bratislavy, prohlášení loajality Pekingu. Kdyby byla umístěna v Daliborce, byla by to dobrá příležitost přejmenovat věž na Milošovku po bohužel zcela reálné historické figuře, a ne po nějakém amatérském houslistovi,“ uzavřel.