Možnost přesvědčit se na vlastní oči, jak to vlastně funguje v jednom z nejtvrdších totalitních režimů na světě – v Severní Koreji – by jistě uvítala řada cestovatelů či etnografů. Dostat se ale přes hermeticky uzavřenou hranici s přísnými kontrolami je velmi obtížné. Oficiální cestou je to umožněno jen nemnoha vyvoleným. Mezi ty se před několika týdny zařadila i opavská lékařka a špičková sportovkyně Kristýna Pravdová. Ta se totiž už 17 let věnuje národnímu korejskému bojovému sportu taekwondo, jehož jedna odnož – federace ITF – má svoji „Mekku“ v severokorejském Pchjongjangu. Právě tam se také uskutečnilo poslední mistrovství světa v taekwondu, na něž byla Kristýna Pravdová nominována.

„Všichni víme, jaký vládne v Severní Koreji režim a jaké má vztahy s okolním světem. I proto se také u nás na svazu, v reprezentaci či v oddíle vedly diskuse, jestli se v taekwondo dále orientovat právě na tuto zemi a jestli se tam máme účastnit mezinárodních závodů či mistrovství. Dá se říct, že jsme se rozdělili na ty, co z ideologických i jiných důvodů do Severní Koreje už nechtějí jezdit, a na ty, kterým sice jejich režim vadí, ale oddělují sport a bojové umění od politiky. A mezi ty jsem patřila i já, i když nejsem vůbec splachovací. Pro mne to byl mimo jiné i fascinující zážitek a dobrá zkušenost, protože jsem komunistickou éru u nás na vlastní kůži nezažila. A když si teď přečtu zprávy o této zemi, budu už lépe v obraze, na kolik jsou objektivní. Pro sportovce je to opravdu diskutabilní záležitost. Na mistrovství jsme potkali například Brity, ale Japonci, vzhledem k napjaté situaci, tentokrát odmítli přijet,“ uvedla pro ParlamentníListy.cz 29letá psychiatrička ze Slezska, která si v kolébce tohoto bojového umění počínala naprosto skvěle, přivezla pět medailí, z toho dvě zlaté.

Už cesta do komunistického Kimova režimu nebyla zrovna jednoduchá a čeští reprezentanti byli připraveni na leccos. „Od svých kamarádů z oddílu, například od mistra světa Jana Vrchovského, jsem věděla, že nám po příletu vezmou mobily, foťáky a možná i další věci, které nám pak při odletu vrátí. A že na internet se tam nedá prakticky nikde dostat. Stejně mě pak ale dost překvapilo, když nám na letišti důkladně prošacovali všechny věci včetně prádla a velmi pozorně si prohlédli moji knížku, kterou jsem si vezla s sebou, i časopis. Zabývalo se tím asi pět lidí a jméno autora si opsali. Nicméně to pro nás dopadlo příznivě, úředníci se rozhodli vůči nám pro pseudopřátelský přístup, když cvičíme jejich národní sport. Nakonec jsme si mobily i foťáky mohli nechat, i když jsme dostali zákaz fotografování,“ vyprávěla úspěšná sportovkyně.

 A ještě potom doplnila: „Já jsem si pak stejně, třeba cestou v autobusu, řadu snímků tajně nafotila. Musím ale říct, že daleko víc znechucená jsem byla z postupu personálu na pekingském letišti v Číně, přes které se jedině dá dostat do Severní Koreje. Tamní zaměstnanci byli arogantní až vulgární, také nám prohledali kufry a beze slova mi zabavili power banku (podobné zařízení jako nabíječka). Když jsem protestovala a chtěla jsem hovořit s jejich šéfem, řekli mi, ať nezdržuju, že mi jinak uletí letadlo. Z tohoto pohledu nevidím mezi čínským a korejským režimem větší rozdíl.“

Na dračku jdou pohlednice, na kterých korejský voják šlape na hlavu tomu americkému

Celé mistrovství mělo famózní průběh a bylo, podle slov Kristýny Pravdové, velmi dobře připravené, a to přímo vojenským stylem. Uskutečnilo se v obrovském paláci – sportovní hale jen pro taekwondo. Při zahajovacím ceremoniálu se shromáždily tisíce lidí, kteří vítali účastníky máváním a květinami.  Na kolik to ale bylo upřímné a bez donucení, to se dalo prý jen těžko odhadnout. Všude panovala naprostá, bezbřehá loajalita a poslušnost režimu.