Podle Robejška není ani vzdělání, ani dosažená pozice důkazem, že dotyčný či dotyčná přísluší k elitě. Je prý mnohem spolehlivější ptát se těch, kdo v daném odvětví působí, koho za elitu považují. Pak ovšem vzniká problém, že současné elity kontrolují, koho pustí mezi sebe. „Problém je vždy v tom, kdo sestavuje výběrovou komisi, kdo posuzuje posuzovatele,“ říká Petr Robejšek a dodává, že když o tom, kdo k elitě patří, rozhoduje tato elita, vzniká uzavřená skupina a za elitu jsou prohlášeni ti, co k ní vlastně nepatří.

Podle Robejška se elity nejlépe poznají tak, že plní svou funkci. Jaká to je? „Společenská úloha elity je zajistit rámec pro to, aby co největší množství občanů mohlo utvářet svůj život podle svých vloh a v rozhodnutí co nejsamostatněji v co nejstabilnějších podmínkách,“ přečetl svou definici Robejšek. Je podle něj dobré si při posuzování elit v různých oborech zjistit i názor laické veřejnosti, která sice tematice nerozumí, ale pociťuje ji na vlastní kůži. Zde uvádí příklad s chirurgem, kde u hodnocení je logicky důležitý i názor pacienta. „Skutečná elita jsou tedy ti, které většina společnosti, i jenom mlčky, respektuje. Elita potřebuje uznání ze strany společnosti mnohem více než by společnost pořebovala respekt, obdiv a uznání své vlastní elity. Mocenskopoliticky řečeno, je úplně jedno, co si elita myslí o obyčejných lidech. Ale naopak, když společnost elitu nebude uznávat a odmítne ji poslouchat, tak se přes noc z prezidenta Emmanuela Macrona stane pouhý pan Micron, ješitný mluvka,“ přidal reálný kontext politolog.

„Elity mají sklon používat své pozice k tomu, aby si přivlastňovaly vyšší podíl na společenském bohatství než ostatní, aniž by za to plnily svou výše popsanou služební funkci vůči společnosti a nechaly toto plnění společností kontrolovat,“ postuluje Robejšek. Prý k tomu mají skvělé podmínky, protože kromě podnikání elity nemusí dosahovat kvantitativně měřitelných výsledků a často ani nemusí nést odpovědnost za celospolečenské výsledky svého konání – a často se snaží této odpovědnosti vyhnout. Jako příklad dal politika, který odhlasuje nějakou škodlivou hloupost, či architekta, který „zohyzdí“ okolí. Politika kryje podle Robejška jeho strana, architekta výběrová komise jemu podobných. Dodal také recept, kterým se elity živí. Zaprvé si vymyslí problém, který pak vnutí politikům, kteří ho přijmou jako zástupný za problémy, které řešit nedokáží. A elity se pak podílejí na jeho řešení. Modelově se prý elity blíží středověkým mnišským řádům.