„První moderní zahrady se objevují v italské rané renesanci a zřejmě jsou inspirovány byzantskými a islámskými zahradami. Pro italské zahrady jsou typické zídky, sochy a geometrická úprava záhonů. Je to další místnost v létě tak teplého domu. Touha po ‚absolutní‘ geometrii je výrazná už v těch nejstarších evropských zahradách, protože musíme zdůraznit jiný řád světa – že nejsme v divočině,“ uvedl Cílek. Všiml si také následně francouzských zahrad či anglických parků.

„Běžný český zámecký park vypadá tak, že těsně k domu se přimyká italská zahrada. Ta se rozšíří do zahrady s francouzskými prvky, pak přejde nejprve do anglického parku a potom do normálního přírodního lesa. Užitkové zahrádky mají tendenci odnést si z této vysoké zahradní kultury jen letmý motiv – geometricky zastřižený keř anebo plastiku. Specialitou českých a některých německých zahrádek bývaly z kousků kamene a betonu slepené kopie romantických hradů kolem osázené netřesky a lomikámeny. Nebylo možné mít doma zámek, ale jeho pohádkovou kopii. Na současnou užitkovou zahrádku se tak můžeme dívat jako na vcelku náhodné setkání pravěké chaotické zahradní plošky, renesanční geometrické tradice a zmenšené, naivní napodobeniny vysoké zámecké či církevní kultury. Výsledek je živý a báječný,“ uzavřel Cílek.