„Tento památník, který zde vztyčila obec legionářská před sedmi lety, byl už několikrát neznámými pachateli poničen. Byl do něj nastříkán hákový kříž na šibenici a původní deska úplně zmizela,“ řekl u pomníku velitele československých vojsk (tehdejšího podplukovníka a budoucího armádního generála – pozn. red.) Josefa Šnejdárka ParlamentnímListům.cz Vladimír Daněček z Ostravy, který se zimních pietních akcí zúčastňuje od začátku. Netřeba dodat, že policie nic nevyšetřila.

„Polská propaganda dodnes chrlí fámy o údajných českých zvěrstvech, která ale nejsou nikde na české straně doložena, protože chybějí relevantně zpracované údaje z této doby. Třeba Poláci tvrdili, že naši legionáři zavraždili syna polského generála a jeho mrtvolu zhanobili. Šnejdárek nařídil otevřít jeho rakev, aby bylo možné úředně ohledat tělo, a nic takového nebylo zjištěno,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz pořadatel akce Petr Adamus z Ostravy.

Na legionářské pouti vystoupil také historik Ondřej Kolář ze Slezského zemského muzea, který přítomným popsal okolnosti vzniku a průběh sedmidenní války. „Kromě množství padlých vojáků se neprávem zapomíná na desítky zavražděných civilistů z obou stran, zdejších obcí, učitelů nebo četníků, kteří zemřeli po skončení bojů až do července 1920, kdy teprve zde byla definitivně vytyčena státní hranice,“ uvedl Kolář.

 „Třeba na vrcholu Čentoryje byl zákeřně ještě v roce 1920 zavražděn neznámými polskými teroristy vojín Kliment Šťastný. Na místě jeho smrti byl vybudován Československou obcí legionářskou pomník, který je terčem neustálých vandalských útoků, při kterých byl už několikrát zničen. Tělo italského legionáře Štěpána Cencera, který padl také až po skončení války, nebylo dodnes nalezeno,“ dodal Adamus.

Jeho slova potvrdil i Jiří G. z Karviné: „Na hřbitov padlých polských záškodníků ve Stonavě dodnes místní lidé, Poláci, pokládají věnce a uctívají je jako mučedníky,“ řekl bývalý havíř, který si kvůli obavám ze svých polských sousedů nepřál uvést své jméno. 

„Je škoda, že i dnešní česká média zapomínají informovat o českých spolcích a kulturním dění na Těšínsku. Jsme tady úplně zapomenuti, na rozdíl od Poláků,“ uvedl místní národovec z obce Bystřice pod Šnejdárkovým památníkem Zdeněk Macošek.

Sedmidenní válka bylo dnes sice prakticky neznámé, ale velmi krvavé a brutální vojenské střetnutí mezi dvěma čerstvě vzniklými státy, Československem a Polskem, jehož následky se pak staly jednou z příčin polské okupace této části republiky v říjnu 1938. Byla zahájena po marném protestu Prahy proti polským krokům vedoucím k odtržení tohoto území, patřícího po staletí k zemím Koruny české, a po nepřijetí ultimáta od Dohody dne 23. ledna 1919. Vítězný postup československých jednotek, tvořených jak domácími prapory, tak italskými a francouzskými legionáři, byl zastaven až hluboko na polském území za řekou Vislou teprve na nátlak politiků z Paříže dne 30. ledna1919. Během bojů padlo a bylo zraněno či zůstalo nezvěstnými nejméně 175 československých vojáků, na polské straně pak to bylo 1 716 mužů. Výsledkem války bylo stanovení nové demarkační čáry, která rozšířila území kontrolované Československem. I poté však umírali lidé, vesměs po teroristických útocích polské milice. Československé jednotky proto postupně zatkly 251 polských aktivistů, kteří skončili v moravských káznicích. V reakci na to polská strana převezla do internačního tábora Dąbie u Krakova 551 Čechů, z nichž 39 v tomto táboře zahynulo. Vlnu násilí ukončilo až vytyčení státní hranice v roce 1920 po vypsaném plebiscitu, ale v reakci na tuto údajnou křivdu Poláci tuto válku využili o 18 let později k ultimátu Československu oslabenému mnichovským diktátem a toto území znovu okupovali. Počínali si přitom tak brutálně, že část místních Čechů spolu s Němci vítala po ústupu polské armády z Těšínska v září 1939 wehrmacht jako své osvoboditele. Národnostní napětí je v regionu, zvláště pak v Českém Těšíně, dodnes citelné.