Veřejnoprávní média a političtí nenechavci

Pro kontext současného rozruchu kolem České televize je potřeba připomenout, že si ČT s sebou vleče dvacet let staré dědictví spacákové revoluce. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že v prosinci 2000 a v lednu 2001 došlo k ubránění televize před nenechavými politiky opoziční smlouvy, při bližším pohledu je opak pravdou.

"Televizní krize" byla první příležitostí, kdy se některým politikům podařilo vklínit se mezi novináře, vydávat se za jedny z nich, za strážce demokracie. Zaangažovaní politici pak logicky očekávali oplátku v podobě mediální podpory či alespoň vlídnosti. Marek Wollner nás může v rozhovoru pro týdeník Echo24 z 3. prosince ujišťovat, že “to udělat nemohli a ani nechtěli”, mimoděk však potvrzuje, že politici něco očekávali. Investor rebelie pak očekával ovládnutí ČT2 a jejich frekvencí, klíčové pro digitalizaci DVB-T o deset let později. Náklady výroby "kulturního" obsahu za deset let byly nic proti případnému výpalnému. V tehdejší době deziluze z politiky konce 90. let se v důsledku zrodila idea symbiózy "těch dobrých" médií s "těmi dobrými" politiky. Ne všichni novináři totiž dokázali politickému lákadlu říci jasné ne. Nicméně... nevyšlo to. A nevychází to ani dnes.

Před dvaceti lety přitom většina privátních médií patřila majitelům, kteří se na vydávání specializovali a neměli jiné ambice. I když byly ve společnosti obavy ze sudetského vlastnictví, k proněmeckému ovlivňování politiky nedocházelo. Ani k rozdmýchávání nenávisti. Dnešní mediální trh si následně rozparcelovala "velká pětka" majitelů. Daniel Křetínský (Blesk, Aha!, E15), Petr Kellner (TV Nova, O2 TV), Zdeněk Bakala (Hospodářské noviny, Respekt), skupina Penta (regionální Deníky) a skupina Mafra, vlastněná holdingem Agrofert ze svěřenského fondu Andreje Babiše. Několik středních hráčů pak vlastní Seznam a Právo, TV Barrandov, Parlamentní listy, nebo TV Prima. Malí a lifestyloví vydavatelé pak ambicí moc nemají. Jsou rádi, když přežijí.

Oklikou se vracíme k otázce, proč je kolem veřejnoprávních médií takový rozruch. Česká televize a Český rozhlas mají výjimečnou, téměř luxusní pozici. Nemusí tvořit zisk. Nemusí brát ohled na majitele a zvažovat, zda o jeho aktivitách psát či nepsat, jak přiznal v případu Respektu jeho šéfredaktor Erik Tabery ve vztahu k svému majiteli Zdeňku Bakalovi (a rozhodl se raději nepsat). Produkce veřejnoprávních médií je na oplátku regulována, aby byly ve vysílání rovnoměrně zastoupeny zájmy nás všech, relevantní politické proudy a témata (nejen fotbal). Mají přinášet nestranné a věcné zpravodajství a být spolutvůrci národní kulturní identity. Na to všechno jim přispíváme téměř deseti miliardami ročně.

Je nešťastné, ale pro dnešní politicky rozdělenou společnost typické, že se debata o médiích vždy stočí na zpravodajství a politickou publicistiku, resp. (ne)objektivitu a (ne)vyváženost této veřejné služby. Neprávem se u ČT opomíjí daleko rozsáhlejší původní televizní tvorba, koprodukce výpravných pohádek, regionálně zaměřené pořady, regionální studia jako centra regionální mediální kultury, obrovský archiv nejen pro pamětníky, dokumentace mediální historie, nahrávací kapacity, přenosové vozy, tedy to, co činí Českou televizi institucí služby vpravdě veřejné a nenahraditelné.

Zpravodajství je ovšem v době všeobecně dostupného internetu jak z jiné planety. Zamlčuje, manipuluje, ignoruje. Fandí. Demokratům proti republikánům, Izraeli proti Palestině, Evropské unii proti Rusku či Číně. Jako kdyby nevědělo, že monopol na informace už nemá a nikdy už mít nebude.

Podívejme se z veřejných zdrojů na to, jak hlavní zpravodajská relace ČT cituje politické strany. V 3. čtvrtletí loňského roku byl poměr výslovných referencí (v obraze či jenom jako zmínka) následující: ANO 690 (vč. nestraníků), ČSSD 295, ODS 213, Piráti 112, STAN 99, KDU-ČSL 76, TOP 09 69, KSČM 65, SPD 52. K číslům není třeba dodávat komentář, protože si každý dokáže ve vztahu k volebním ziskům v parlamentních volbách 2017 udělat svůj názor sám. Zároveň získáme i náznak odpovědi na mnohé jiné otázky ohledně situace v České televizi.

Výsledky sněmovních voleb 2017. Screen: irozhlas.cz

V momentě, kdy se z mediálních zákonů dělá jednou trhací kalendář, jindy zase nekompromisní hůl, je otázkou, k čemu veřejnoprávní média jsou. Potřebujeme je ještě v tomto, v mnohém žalostném stavu? Na druhou stranu: víme, oč přijdeme, když rezignujeme a necháme je vyhladovět či zničit? V důsledku budou biti jen občané, kteří mohou ztratit poslední instanci, kde se mohou zákonem a parlamentní cestou dovolávat práva na svobodné a nezkreslené informace. U médií oligarchů bude vždy na prvním místě jejich zájem a jejich zisk. Jak je zřejmé z posledního jednání volebního výboru Sněmovny, politici si se stavem České televize prsty pálit nebudou. Jednat by ale měla Rada, která nezastupuje politiky, ale nás občany, veřejnost, společnost. Ovšem i pro Radu platí, že zákon je “svatý”. Oni, kteří ho mají vynucovat na jiných, jsou první, kteří ho musí znát a ctít.