Historicky jsme už mohli sledovat celou řadu pokusů o ovlivňování veřejného mínění, cíle bývaly různé.

Prorok úvodem popsal, jak se ideologická forma ovlivňování veřejného mínění, tedy propaganda, historicky vyvíjela a jak funguje dnes. „V podstatě lidé si uvědomují význam ideologií, hodnot, které na ně působí, a propagandu právě v momentu, kdy dochází k nějakým konfliktům ve společnosti, nebo je tu nějaký velký cíl. Jsou zcela odlišné názory mezi lidmi na to, jestli skutečně ta válka za to stojí, nebo zda je ten velký cíl skutečně velkým cílem.

Ideologie představuje určité hodnoty a normy, ty nejsou jen otázkou velkých cílů a není to ani otázka válečného úsilí někoho. Je to otázka stabilizace společnosti. K tomu, aby společnost byla stabilní, musí dodržovat určité normy. Protože normy, to je historická zkušenost, která je pro určité vrstvy kladná, nebo záporná. Je tu zájem tyto normy do společnosti nějakým způsobem dostat, s tím, že ty velké cíle se pak odvíjejí od těch norem, které jsou. Někomu to vyhovuje, a někomu ne. Válečné úsilí je něco podobného,“ přiblížil mechanismy propagandy.

„Ony normy jsou historicky spojené s výroky nějaké autority či zakotveny v knihách. Když se tedy na tento problém podíváme historicky, můžeme hovořit o významu Bible, o významu Koránu nebo o významu Mohameda, Krista. V moderní době je to otázka papeže nebo imámů,“ zmínil, že vždy zde existuje nějaká autorita, která sděluje, jaké normy jsou užitečné.

V moderní době můžeme vidět, že už nemají primárně rozhodující vliv náboženské doktríny, ale politické ideologie. „Politické ideologie mají dnes vlastně stejnou funkci, jakou historicky měla různá náboženství. Ideologie tedy v podstatě představuje soubor hodnot, které by lidé měli realizovat,“ shrnul, že jak náboženství, tak ideologie je vždy otázkou skupinového názoru. A vždy v sobě musí nést něco, co odpovídá skutečným lidským hodnotám.

Vrátil se k otázce stability a role veřejného mínění: „Zde je problém v tom, že společnost je diferencovaná, a to majetkové, z hlediska podílu na řízení. Jinými slovy, jednotlivé vrstvy společnosti nebo jednotlivá společenství mohou sdílet různé hodnoty. Což je mimo jiné i cesta ke konfliktu. Každý se domnívá, že ten jeho výklad je jediný správný, z toho pak vznikají ty problémy,“ podotkl.

„A to, jak se ty hodnoty do lidí dostávají, je otázkou propagandy. Tento termín vznikl už v 17. století a byl běžně používán. Začal být problematický až v době, kdy začal být spojován s tím, co většina lidí nechtěla, což je otázka druhé světové války,“ poznamenal Prorok.

Ideologie, která má společnost stabilizovat, vždy bude pro někoho výhodná, a naopak. „Tedy pokud někdo z té stability profituje, pak logicky bude určité prosazované poltické hodnoty hájit. Komu to nevyhovuje, bude stoupencem jiných hodnot a bude proti tomu bojovat. Oba potřebují ale propagandu k tomu, aby prosadili to, o co usilují,“ připomněl. Propaganda je něco „méně škodlivé“ – když je propaganda nedostačující a nefunguje, přichází další nástroj, kterým je násilí, který má ony hodnoty do lidí dostat.

V kontextu toho se věnoval otázce, jak lze ustát ideologickou formu ovlivňování veřejného mínění – propagandu – a přitom se nestát personou non grata, které jsou pak odpírány různé pracovní možnosti apod. „Nevím, jestli lze najít nějaké jednoznačně definitivní řešení. V podmínkách demokracie by měl mít člověk skutečně právo mít vlastní názor. Z druhé strany – ten vlastní názor by neměl ohrožovat stabilitu systému. Protože v opačném případě se dostává do rozporu se systémem a ten systém ho pak může nějakým způsobem zpacifikovat,“ upozornil Prorok.

„V každé demokratické společnosti by měly být přirozeně nějaké mantinely pro to, co je ještě možné tolerovat. S tím, že pokud je společnost ekonomicky i sociálně stabilní, tak ty mantinely mohou být širší. Pokud narůstají problémy, tak se ty mantinely logicky zužují, a my jsme dnes právě v této fázi,“ pokračoval filozof.

Historicky existovala jedna varianta, jak být kritický a nebýt vyloučen – napřed musíte pochválit. A když pochválíte to, co je důležité, tak pak můžete jemně naznačit, kde jsou ty momenty, kde to úplně nefunguje. Položit třeba otázku: „Dobře, s tímhle můžeme souhlasit, ale co budeme dělat s těmito problémy?“ dal za příklad Prorok.

„Samozřejmě ale můžete narazit, že svět je pluralitní, že u moci je někdo, že můžete chválit, co dělá, ale opozice na to může mít úplně jiný názor. Pokud váš nadřízený je stoupencem toho, kdo je u moci, tak každá kritika, které je kritikou opozice, pro ně může být problematická. To by v demokracii neměl být problém, protože jsou pracovní problémy a pak politické problémy. Ale bohužel, řada lidi to jaksi nedokáže oddělit. Oni se ztotožňují s nějakými hodnotami, jak jsem zmínil, považují je za pravdivé a univerzální a nefunguje to jen proto, že vy máte jiný názor,“ dodal, že to je typicky ideologické vnímání reality.

Co má člověk dělat, pokud nesouhlasí s vnucovanou ideologickou platformou? Má se ze strachu z důsledků, pokud veřejně vystoupí, stát pokrytcem, dělat to, co se po něm chce? „Tento problém není jen problém současnosti, je to problém historicky. Vezměte si Galileo Galilei, Giordano Bruno nebo Sókratés. Sókratés měl dvě možnosti, buď odejít, nebo vypít číši bolehlavu; a protože odejít nechtěl, vypil bolehlav. Giordana Bruna upálili. A Galilei své učení radši odvolal, a když odcházel, řekl „a přece se točí“.

Je to otázka individuální statečnosti. Postavit se. Charta 77 se postavila proti, řada lidí z ní byla podporována ze Západu, ale řada z nich nebyla podporována a za své názory reálně trpěla. Otázka je, zda v dnešních podmínkách lidé s jiným názorem jsou ochotni trpět, nebo budou někým podporování. Tak tomu bylo vždycky,“ uzavřel Vladimír Prorok.