Spisovatelka a tlumočnice Iva Pekárková žije již dlouhé roky v Londýně se svým o dvanáct let mladším přítelem Kennethem Osiemem Odozim, který je původem z Nigérie. Dříve pro Český rozhlas uvedla, že Češi a Poláci mají v Británii pověst rasistů. V roce 2016 vydala knížku Multikulti pindy jedný český mindy, ve které shrnuje své blogové texty na téma předsudků. Cítí se Iva Pekárková v Londýně nebezpečněji, než dříve? „Bohužel toto všeobecné cítění nepotvrdím. Dokonce jsem se ptala svého přítele, který každý den v noci pracuje u dráhy a jezdí domů bůhví kdy. On říká, že se vůbec necítí ohrožen.“ Jde tedy o excesy, nebo o nějaký trend? TO zajímalo Daniela Takáče. „Moje představa, samozřejmě ničím nepodložená, je, že to jsou skutečně všechno excesy, které se teď bohužel náhodou nashromáždily. Nedomnívám se, že by z toho byl trend. Jediný trend, kterého bych se trošičku bála, je, jak jste o tom již mluvili, začíná tu přibývat bouchaček. Začíná se zdát, že je lidé čím dál více používají. Když jsme sem před dvanácti lety přijeli, tak jenom asi osm procent policie nosilo zbraně, byly to speciální zásahové jednotky. Dnes už je to ale asi dvacet procent. A já se bojím toho, že i ta gangová kultura v Londýně napodobuje tu americkou, takže dojde k nápodobě toho, že začnou přestřelky mezi policajty a gangy, začne to eskalovat a myslím si, že velkou úlohu může hrát to, že tam bude najednou ve hře více zbraní,“ domnívá se Pekárková. V Británii je přitom držení zbraní, včetně nožů, přísně omezeno. Od roku 1997 obyvatelé nemohou vlastnit ani pistole.

„Když už zmiňujete slovo gang, o čem se tu bavíme? Jak a proč tyto skupiny vznikají?“ ptal se dále Takáč. „Ještě v roce 2011, když tu byly velké nepokoje, vyvolané tím, když policie v sebeobraně zastřelila jednoho člena gangu a překupníka drog, jak se ukázalo, tak byli všichni úplně na větvi, jak je to možné a co to ty gangy jsou. Zkrátka mladí lidé, a většinou ti, kteří nevědí, co se sebou, kteří mají pocit ohrožení, tak se dají dohromady. Kolikrát, aby se mohli stát členem gangu, tak musí třeba něco provést. Jsou to takové kluby mládeže, kde jim nikdo starší neříká, co mají dělat. V některých sousedstvích to samozřejmě dopadne tak, že aby ti lidé měli pocit určitého bezpečí, tak mají pocit, že se musí stát členem gangu, což je samozřejmě pocit velmi mylný, ale oni jej mají, takže to pak takhle udělají,“ vysvětluje Pekárková.

Daniela Takáče zarazila formulace o mladých lidech, co nevědí, co se sebou. „Ti tu byli vždycky,“ namítl. Zmínil, že Iva Pekárková má možnost srovnání dneška s dobou, kdy v Londýně taxikařila. Liší se situace od tehdejší doby? Jak vypadá londýnská ulice? „Ulice vypadá naprosto neškodně. Já jsem ještě před taxikařením dělala sociální pracovnici v jižním Bronxu, v podstatě v době, kdy v Americe vrcholila éra cracku. Tyhle věci tedy opravdu znám dost dobře a tam to tedy skutečně bylo hodně drsné. Zároveň ovšem o některých čtvrtích kolovaly pověsti, které se vyprávěly takřka z generace na generaci a nikdo tam nešel, aby si to ověřil. Takže ony ty čtvrti zase tak strašné nebyly. Byla tam ale taková pověst. Domnívám se, že v Londýně takové čtvrti zatím nejsou. Všichni mluvili o „no-go zónách“, já se domnívám, že nic takového v Londýně není. V New Yorku to tedy bezesporu bylo. Jedno takové blbé sousedství je Tower Hamlets kousek od Temže ve východním Londýně, tam já často chodím tlumočit a skutečně jsem si nevšimla ničeho, čeho bych se měla bát,“ porovnala situaci v obou městech Pekárková.