Dvě nejdůležitější věci, které řeší politici, jsou, jak se dostat k moci a jak se u moci udržet. Není přitom jasné, co je těžší. Být u moci je z jedné strany hendikep, neboť vlády občanům více škodí, než slouží, ale je to i výhoda, neboť kdo má moc, má větší šanci zmanipulovat volby ve svůj prospěch. O získání moci anebo o udržení se u moci rozhodují volby, což je moment, kdy politici u moci už nemají situaci zcela pod kontrolou a opozice ještě vliv na situaci nezískala. Suverénem tohoto momentu politického bezvládí bývá volič. Pouze ale za předpokladu, že volby nemohou nic podstatného změnit. 

V letošních volbách do Poslanecké sněmovny půjde o to, zda se u moci udrží vláda, která má podporu čtvrtiny občanů. Aby se tak stalo a vládnoucí parta mohla nadále šikanovat lid, který ji nechce, nemohou nechtěné politické strany nic ponechat náhodě. Od vládních stran, zahnaných do defenzivy, nelze očekávat férovou hru. Žádná špinavost jim nebude cizí.

Opozice má na své straně veřejné mínění. Vděčí za to vládní neschopnosti, nekompetentnosti a dech beroucí aroganci. Naproti tomu kartel vládních stran drží všechny nejvyšší ústavní funkce, má svého prezidenta, kontroluje Ústavní soud a nadržují mu veřejnoprávní média. Díky servilnosti k Bruselu a Washingtonu může vláda počítat s benevolencí Evropské unie v případě falšování voleb započítáním netransparentních korespondenčních hlasů anebo zneplatnění nevyhovujícího výsledku Ústavním soudem. K tomu lze počítat s aktivitou politických neziskovek, prostřednictvím kterých se do voleb bude na straně vlády vměšovat spřátelené zahraničí.

Nic z toho ale při masivní nespokojenosti veřejnosti nemusí stačit. Čerstvý příklad z USA, kde se proti úřadujícím demokratům s celou vládní mašinerií a progresivními médii v zádech prosadil opoziční republikán, ukazuje, že volby mohou rozhodnout nezávislá média, sociální sítě a internetové platformy, nepodaří-li se je umlčet. Podmínkou úspěchu našeho vládního kartelu je důsledná cenzura opozičních názorů. Garnitura, která nám vládne, nemá šanci ovládnout veřejnou diskusi. Prostě jim k tomu chybějí argumenty a inteligence. Šanci zůstat u koryta mají jen za předpokladu, že svobodnou, otevřenou předvolební diskusi znemožní.

Cenzura se dnes maskuje za boj s takzvanými dezinformacemi, za vymezování se vůči populismu či extremismu. Zastrašování oponentů a jejich kriminalizace se děje ve jménu hodnot, šermuje se při tom demokracií, právním státem či stavem ohrožení vnějším či vnitřním nepřítelem. Vláda je v jedné osobě prodavačem strachu i zastrašovatelem nepodvolených občanů. Jak rozsáhlých represí vůči občanům se v příštích měsících vláda dopustí, ale bude záviset od toho, co si veřejnost nechá líbit.

Vláda menšiny nad většinou je obtížná disciplína. Totalitní techniky je třeba realizovat citlivě, šikovně, aby nefungovaly jako bumerang. Když se to ale s citlivostí přežene, nejde z politiků strach. Obecně platí, že respekt nevzbuzují slaboši, byť i dělají ramena a předvádějí strategickou komunikaci. Současná koalice má na výběr, zda vsadit na brutalitu, anebo doufat ve společenskou apatii. Pravděpodobně zkusí tu brutalitu a šeredně na to doplatí.

Psali jsme:

Kdyby Němci měli rozum... Ivan Hoffman vidí poučení z krvavých Vánoc

Ivan Hoffman: Trump zvolen. Takže progresivně liberální Amerika není většinová, jen ukřičená

Neschopný politik v krizi překáží. Lidé vědí, co mají dělat. Vlastní zážitky Ivana Hoffmana

Žijeme v totalitě. Regulace slouží k oškubání. A mlčení je souhlas, připomíná občanům Hoffman