Podle novinářky Andrey Cerqueirové není rozdělující samotná osobnost prvního českého prezidenta jako spíše tábory jeho příznivců a odpůrců. „Přijde mi škoda, že názory jsou tak polarizační: buď bezpodmínečný obdiv, nebo naprosté zatracení. Václav Havel, který si i za života užil obojí, byl osobností barevnou, měl své klady i zápory, byl člověkem z masa a kostí. Brát ho tak přece ničemu, co dobrého za sebou zanechal, neublíží, naopak jej to přiblíží i dalším lidem,“ říká Cerqueirová pro časopis !Argument.

Připomíná také, jak byl například po Havlově úmrtí na Českém lvu oceněn jeho průměrný snímek Odcházení. „I to víc než o Václavu Havlovi vypovídá o nás – ode zdi ke zdi… je čas to nabourat,“ má jasno Cerqueirová.

Kde se vzal světonázor s názvem havlismus, nechápe sociolog Petr Hampl, protože Havel podle něj žádnou konkrétní politiku a názorový proud ani nezastával. „Václav Havel nenapsal žádné dílo, ze kterého by bylo možné jednoznačně určit jeho politické a společenské názory. Máme jen kusé poznámky, které umožňují připsat Václavu Havlovi prakticky jakýkoliv postoj. Totéž platí o jeho politice, kterou provázela jediná zásada. Václav Havel podléhal prakticky jakémukoliv tlaku, ať už zahraničních spojenců, investorů nebo místních médií,“ tvrdí Hampl.

Snad jedině přesvědčení, že cokoliv dělá, je mravně správné a činí ho významnou morální osobností, ho provázelo po celou politickou dráhu. Jsem-li Havel (nebo aspoň havlista), je všechno dovoleno. V tom smyslu je nastupující koalice, zaměřená především na čekání na pokyny ze zahraničí a na osobní obohacování, autenticky havlovská,“ kritizuje Hampl tvrdě nastupující vládu, která prý chce pokračovat v odkazu Václava Havla.

Havel nebyl žádným originálním myslitelem ani podle sociologa Jana Kellera. „V tom, co by se dalo nazvat jeho světonázorem, není nic původního. Přesto z něj média vytvořila obraz originálního myslitele, takže se jím vlastně stal,“ říká Keller a vypočítává všechny prvky Havlova myšlení, které se již ale objevily dávno před ním.

„Kritika odlidšťujících technostruktur, nedůvěra k politickým stranám a k organizacím vůbec, primát morálky nad politikou, důraz na občanskou společnost a lidská práva. To nalezneme již v hotové podobě u levicových autorů, jako je třeba Alain Touraine. Oni používali tato schémata ke kritice kapitalistické společnosti, v politice však nijak úspěšní nebyli. Havel totéž použil ke kritice reálného socialismu a ten se rozpadl. Těžko uvěřit tomu, že to bylo silou jeho převzatých myšlenek,“ srovnává Keller, jak Havel využil stejné myšlenky proti systému, pro který byly vymyšleny.