Slovenský premiér Robert Fico (Smer-SD) po setkání se svým ukrajinským protějškem na konci ledna přislíbil Ukrajině, že Slovensko podpoří integraci Ukrajiny do Evropské unie. Předseda vlády Ukrajiny Denys Šmyhal to tehdy potvrdil na svém telegramovém účtu. Společné prohlášení, které premiéři podepsali, podle Šmyhala předpokládá rozvoj slovensko-ukrajinských vztahů na základě vzájemné důvěry a úcty.

Že Ficovo setkání s ukrajinským předsedou vlády dopadlo lépe, než se očekávalo, prohlásil i spisovatel, publicista a scénárista Pavel Kosatík. „Zprvu to vypadalo, že se slovenský premiér jede na Ukrajinu poprat. Setkání s jeho ukrajinským protějškem dopadlo ale lépe, než se očekávalo. Pokud navíc jedním z impulzů byl hlas německého kancléře, že by nebylo špatné se takto dohodnout, tak jsem v podstatě ještě radši, poněvadž to znamená, že i Německo stojí pevně, což ne vždycky bývalo, na straně Ukrajiny,“ uvedl Kosatík v rozhovoru pro iRozhlas.

Německý kancléř Olaf Scholz z SPD po hovoru s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským přislíbil německou podporu, dokud to bude nutné.

Slovenský premiér se též opětovně staví proti členství Ukrajiny v NATO, kvůli tomu, aby jako případný členský stát NATO nevyvolávala „důvody k rozšíření konfliktu do světových rozměrů“. Podle Fica je na Ukrajině a především na její politice znát poměrně velký vliv Spojených států amerických.

Spisovatel Kosatík je toho názoru, že proruská rétorika ze strany Slovenska není ani tolik proruská jako spíše antiamerická. „Vysvětluji si to tím, že to vlastně ani není tolik proruské jako antiamerické, což v důsledku téměř splývá. Navíc řada Slováků je skutečně stále přesvědčena o tom, že v ruské náruči by jim bylo nejlépe,“ shrnul Kosatík svůj názor na rusko-slovenské vztahy.

Blízko Rusku v minulosti měli i Češi. Kosatík připomněl 19. století. „Ve 40. letech 19. století téměř všichni na české straně, hlavně Jungmann, hledali oporu proti Německu. Tehdy se opřeli o ideu panslovanského bratrství. Jenže jsme měli tu výhodu, že pozdější postjungmannovské generace začaly z proruského nadšení ustupovat. Například proto, že čím dál více lidí tam jezdilo a vidělo realitu,“ upozornil.

Následně podotkl, že Slovensko šlo jinou cestou. „Dodnes tam je slyšet, a ne zřídka, stará slovensky obrozenecká teorie o tom, že pravlastí všeho slovanstva jsou Tatry. Přečkalo to zkrátka všechny nárazy novějších dob. A já jim přeji, aby se nemuseli o pravdě přesvědčit podobným způsobem, jakým se o tom přesvědčuje třeba nyní Ukrajina,“ uvedl Kosatík.

„Historii, i tu dávnější, bych nepodceňoval,“ řekl a připomněl dílo Ľudovíta Štúra z roku 1867, které poprvé vyšlo v Moskvě, s názvem Slovanstvo a svět budúcnosti. Dílo je pokusem o celistvé uchopení slovenských dějin i rekonstrukce historického vývoje s cílem definovat smysl slovanských a slovenských dějin. „I když Ľudovít Štúr tím možná řešil své vlastní neštěstí, tudíž není nutné do toho politiku vtahovat. Jde nicméně o totální deziluzi člověka, který vytvořil národ, slovenský jazyk, a který na konci života pod tlakem možná více vnitřních depresí, než objektivní situace dospěl k tomu, že to byla snaha zbytečná, že všichni Slováci by se měli znova učit rusky, přestoupit na pravoslaví a všechno slovenské by se mělo zrušit.“

„Splynutí všech Slovanů s carským Ruskem je samozřejmě hrozné. Ľudovít Štúr byl ale v situaci, kdy měl za sebou velké vzepětí revolučních nadějí v letech 1848 a 1849 a jejich poměrně brutální potlačení. Rozhlížel se podobně jako Češi, kteří v té samé době hledali pomoc proti Němcům. A Štúr, který tehdy ještě nevěděl, že dojde na rakousko-uherské vyrovnání a že útlak bude ještě mnohem horší než za jeho života, hledal oporu v Rusku,“ vysvětloval Kosatík.

Kosatík upozornil, že na dílo nelze nahlížet optikou z roku 2024. „Zoufalci hledali oporu. Tonoucí se chytali stébel. A my bychom to neměli napodobovat, protože my nejsme zoufalci,“ prohlásil rozhodně Kosatík.