Před sto lety jako dozvuk první světové války vzniklo samostatné Československo. Jeho historické peripetie byly tématem Debatního klubu mezi česko-německým publicistou Tomášek Krystlíkem a Stano Dermekem. „Rakousko-Uhersko bylo v dnešní mytologii často označované jako žalář národů, zatímco Československá republika je označovaná jako nesmírně tolerantní ke svým národnostním skupinám. Češi tvořili osm milionů, Němci 3,2 miliony, Slováci 2,8, Maďarů bylo sedm set až osm set tisíc, ještě víc Rusínů, dále Poláci,“ vyjmenoval Dermek a pokračoval: „Československo vzniklo v hranicích, které by nikdo nepředpokládal. Speciálně Slovensko. Jižní hranice, které nikde nebyly definované, nekopírovaly národnostní složení. K tomu byla přiřazená Bratislava, aby tam aspoň bylo nějaké město.“

Rakousko-Uhersko žalář národů? Blud a lež

Poté se otázal Krystlíka, zda bylo Rakousko-Uhersko skutečně žalářem národů. Jak to bylo s jazykovou svobodou? „Čeští historiografové vysloveně lžou ve prospěch toho bludu, který se nazývá žalář národů ve smyslu utrpení jednotlivých národů. Což vůbec není pravda,“ konstatoval Krystlík. V Rakouském císařství podle jeho vyjádření nebyl zaveden úřední jazyk. Čeští historici tvrdí, že byl, že se muselo všude mluvit německy. „Nebyl,“ sdělil. „Člověk, když přišel do úřadu či k soudu, tak jeho podání mohlo být v jakémkoliv jazyce, které se v Rakouském císařství běžně používaly. Obce byly naprostým suverénem, určovaly, jaký tam bude obcovací jazyk, to znamená, jakou řečí se bude vyučovat ve škole,“ upozornil. Rakousko také podle něj neznalo národnostní menšiny. „Byly to národy, které měly oficiálně stejnou váhu. Veškeré zákony se překládaly do všech jazyků a měly stejnou platnost. Kdežto za první republiky se sice překládaly do němčiny, ale byl tam dovětek, že když dojde ke sporu mezi dvojjazyčnými předpisy, tak platí ten, který je ve státním jazyce československém. Což byl obrovský krok zpátky,“ domníval se.

„Jakým způsobem dokázal Masaryk motivovat Čechy, aby chtěli mít svůj vlastní stát?“ zazněla další otázka Stano Dermeka. „Masaryk je nemotivoval. Oni o něm vůbec nevěděli. Až do září 1918 nikdo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nevěděl, kdo Masaryk či Beneš jsou. Ale už v roce 1848 vyšly v češtině Palackého Dějiny národa českého. Byl to propagandistický text, který vštěpoval Čechům, že Království české je pouze Čechů jako mluvících mateřštinou češtinou. Němci jsou přistěhovalci, i když jsou tam už od 12. století. Palacký tím vtiskl českému národu ideu, že Němci jsou tu neprávem a někdy je bude třeba vyhnat,“ uvedl.

Byla první Československá republika skutečně samostatná? „Formálně ano. Odpovím protiotázkou. Byla Československá republika bránitelná?“ zeptal se Krystlík, na což jeho spoludebatér konstatoval, že určitě ne. „Mezi rokem 1918 až 1939 tu bylo devatenáct nebo dvacet vlád, v podstatě jedna za rok. Vládní krizi se čelilo tím, že se vytvořil naprosto nedemokratický systém vládnutí. To byla pětka. Ve vládě bylo pět koaličních stran a jejich předsedové, to byla ta pětka, určovali svým poslancům, jak mají hlasovat v parlamentu. Co si dohodli mezi sebou. Kdo to neuposlechl, byl jako poslanec zlikvidovaný,“ objasnil Krystlík.   

Skutečnou moc máš jen takovou, jakou si sám získáš

„Skutečnou moc máš jen takovou, jakou si sám získáš. Československo si Češi a Slováci nezískali sami. Celá samostatnost a nezávislost byla garantovaná systémem smluv – a smlouvy neznamenají nic. Jediným garantem udržení status quo je moc. Pokud ji máte, vytvoříte si svůj vlastní právní systém. Pokud vám někdo moc vezme, tak si vytvoří svůj právní systém. A to, co bylo tehdy legální, se může stát nelegální. Vidíme to i dneska. Mluvit o právu je zbytečné. Právo má ten, kdo má v tom momentě moc,“ sdělil Dermek. „Stát, který je garantovaný systémem smluv – a jen dvě desetiletí stačily, aby se tyto smlouvy staly nezávaznými – musí s tímto počítat,“ domníval se.

Nedávno bylo výročí mnichovské dohody. Jaký je její výklad Tomáše Krystlíka? „Češi se potřebovali dohodnout s Němci, kteří požadovali autonomii. Tu jim Češi nechtěli dát. Věděli, že pak by ji chtěli Slováci, Maďaři. Takže to udělat nemohli, Němce považovali za kolonizátory, přistěhovalce. Začalo se to přiostřovat v roce 1938. Francie a Velká Británie viděly možnost v plebiscitu, že by se vyslovilo obyvatelstvo pohraničních území, jestli chce zůstat v Československu, když jim nechce vyjít vstříc v oblasti autonomie,“ konstatoval. „Československo nejdříve odmítlo, odvolalo se na arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925 – že Velká Británie a Francie mají Německu říci, aby začalo jednat s Československem o otázce sudetských Němců. Podle této mezinárodní smlouvy byli povinni Češi s Němci jednat, což nikdy nevyužili. A teď to chtěli po Británii a Francii,“ uvedl.