Reportéři ČT Marka Wollnera přišli v červnu roku 2019, v níž bylo řečeno, že ještě předtím, než byla vesnice Lidice vypálena Němci, jedna z obyvatelek nacistům udala svou podnájemnici se židovskými kořeny. Proti reportáži protestovaly děti lidických žen a také Jana Bobošíková, která dala ve svém pořadu prostor dceři obviněné lidické ženy. Pořad Reportéři byl kvůli odvysílané reportáži vystaven nemalé kritice.

Historik Vojtěch Kincl, který s objevem „udavačky z Lidic“ přišel, vstoupil znovu do polemiky a v komentáři pro server Echo24.cz poznamenal, že nastal čas podívat se pravdě do očí.

„Otevření archivů v České republice, Německu a Polsku na přelomu tisíciletí přineslo nevídané možnosti poznání válečného a poválečného dění. Když jsem v roce 2005 v Ludwigsburgu poprvé držel v ruce stovky protokolů lidí, kteří páchali za války neskutečné zlo, ale po pádu nacistického režimu žili poklidným životem, bylo to jako se dívat na minulost očima vrahů. Tři sta z nich se účastnilo oné noci v Lidicích a stovky dalších vraždily jako členové gestapa nebo popravčích čet na popravištích po celém protektorátu. Najednou se dala popsat jejich ochota podílet se na zločinech proti lidskosti. Mnozí rádi věřili Hitlerovi o nadřazené rase a národu, jiní chtěli krást, další zabíjet, jiní stáli opodál, aby jako diváci přihlíželi bezpráví. Naproti tomu stály příběhy přeživších žen, které se po válce musely vyrovnávat v každodenním boji o smysl života,“ začal Kyncl.

O poznatcích o židovské ženě z Lidic, na kterou mohlo být podáno udání, se prý dozvěděl v roce 2014 a o svém objevu informoval Památník Lidice. Poznamenal také, že kolem roku 2000 žilo ještě asi 20 svědků, kteří mohli o osudu ženy se židovskými kořeny promluvit, jenže podle Kyncla nebyla vůle pátrat po pravdě. Za komunistů z ideologických důvodů a v demokratické České republice snad z úcty k těžkému osudu Lidic. Historik má však za to, že by bylo lepší přijmout fakta a srovnat se s minulostí tohoto národa, tak jak se odehrála, než některá fakta v zájmu ochrany duše národa zamlčovat.

Kyncl se hájí, že o svém poznatku informoval jak Památník Lidice, tak i dceru údajné udavačky, paní Marii Šupíkovou. „O svém poznatku jsem informoval jak vedení PL, tak i paní Šupíkovou-Doležalovou. Zeptal jsem se, jestli mohu příběh zveřejnit v připravované knížce a s těžkým povzdechem a slovy o „neúplnosti celého příběhu, pokud by to v knize nebylo“ (parafráze), souhlasila,“ tvrdí nyní.

A pustil se i do Eduarda Stehlíka, současného ředitele Památníku Lidice, který Kynclův objev i způsob, jakým byl prezentován, kritizoval. Podle Kyncla Stehlík už v roce 2005, když o Lidicích dělal výstavu, věděl o příběhu Štěpánky Mikešové a přesto ji mezi oběťmi neuvedl. „Distancovat se od profesního selhání s takovými následky prostě nelze, neboť tato pseudokauza by jinak vůbec nevznikla,“ poznamenává k tomu Kyncl, který prý lidsky sice chápe ohledy vůči přeživším, ale „nevím o fakultě, kde by se v rámci historických věd učilo o vynechávání obětí nehodících se do národních příběhů“.

Stehlík podle něj selhal, když o případu mlčel, a teď se snaží od svého selhání odvést pozornost tím, že chce zřizovat jakousi mezinárodní komisi a vytahuje jakéhosi nového svědka, který má vypovídat o věrohodnosti četníka Ressla, jehož zápis je Kynclovým jediným důkazem.

Místo toho by Kyncl očekával něco zcela jiného: „Položit kytici a omluvit se za popření její existence by ukázalo schopnost reprezentantů národa vypořádat se s minulostí nás všech“.

Dlouho zamlčovaná lidická oběť se židovskými kořeny Štěpánka Mikešová-Löwingerová si totiž podle Kyncla zaslouží stejnou pozornost jako např. Milada Horáková.

„Obě ženy zahynuly za přispění občanů vlastního státu a obě měly zůstat navždy zapomenuty. I na to je nutné pamatovat kromě péče o památku hrdinů, neboť nelze pod rouškou ‚nepodrývání‘ českého národního sebevědomí křivdit jiným nevinným lidem, neřkuli zavražděným obětem. Začala nová éra politického využívání odkazu Lidic, tentokrát v boji za ‚čistotu národní historie‘,“ uzavřel Kyncl.