Mlejnek na úvod poukazuje na termín „humanitární bombardování“, který měl použít náš první polistopadový prezident Václav Havel pro ospravedlnění bombardování Jugoslávie vojsky NATO v roce 1999. Havel tehdy v rozhovoru pro francouzský deník Le Monde uvedl, že bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární, neb se jedná o lidská práva. A proto útoky na Jugoslávii bez mandátu Spojených národů považuje za legitimní.

Havel dle politologa zřejmě věřil, že o morálním hodnocení vojenského zásahu rozhoduje jeho motiv. Jeho slova je prý rovněž nutno vnímat v dobovém kontextu jistého uchvácení vyspělou vojenskou technikou, která přesnými údery na vytipované objekty či osoby měla způsobit minimální ztráty na životech z řad civilistů. 

Podobně jako Havel ospravedlňoval bombardování Jugoslávie vyššími cíli, dalo by se dle Mlejnka stejně posuzovat ruské vojenské angažmá v Sýrii. Alespoň podle oficiálních motivů, tj. útoky proti Islámskému státu jakožto teroristické organizaci. Politolog také poukazuje na to, že technický rozvoj na nebe pověsil drony, o kterých si mnozí myslí, že jsou tak přesné, že s sebou nenesou „vedlejší ztráty“.

Mlejnek však upozorňuje, že se již několikrát ukázalo, že tato vize má slabiny. Jednak může dojít k omylům, což konec konců ukázal nedávný zásah nemocnice Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu. A jednak může dojít po úderech z nebe ke zhoršení situace v dané lokalitě. Politolog poukazuje na to, že po leteckých úderech se v Jugoslávii zintenzivnily etnické čistky, které způsobily uprchlickou vlnu. Tehdejší vůdce Srbů Slobodan Miloševič navíc i tak odolával a ke stažení jugoslávských sil z Kosova ho přiměl až tlak Ruska, jež tak prý jednalo v dohodě se Západem.

„Ani válku v Sýrii tudíž nerozhodnou pouze letadla,“ konstatuje Mlejnek.