Ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje se hovořilo o politických procesech i o beztrestnosti některých komunistických pohlavárů.

Od naděje k beznaději

„Jak se vyvíjela instituce Nejvyššího soudu na příkladech jeho předsedů? Do roku 1948 byl po válce předsedou Nejvyššího soudu Ivan Dérer, což byl slovenský národovec, politik, advokát, v první republice opakovaně ministr, ať již v oblasti školství nebo spravedlnosti. Čechoslovakista, muž, který po vzniku Slovenského štátu zůstal v českých zemích, v Protektorátu, a po roce 1945 byl jmenován předsedou Nejvyššího soudu jakožto osobnost, která měla vysoký mravní kredit. Sám rezignoval po Únoru 1948, odešel do výslužby, ale v padesátých letech se stal obětí politického procesu, protože se jevil jako osoba nebezpečná. Byl obžalován za nápomoc nějakým rozvracečům socialistického zřízení a sám byl v politickém procesu odsouzen, byť k pouhým dvěma letům,“ uvedl Stanislav Balík.

A pokračoval: „Na jeho místo přišel další slovenský předseda Nejvyššího soudu Daxner, který byl předsedou mimořádného lidového soudu, jenž odsoudil Jozefa Tisa. Takže tento člověk už byl trochu vybrán za zásluhy. K smrti pak byli odsouzeni Clementis se Šlingem a v tomto procesu byl hlavním prokurátorem Josef Urválek, který byl hlavním prokurátorem také v procesu s Miladou Horákovou a ostatními.“

Zločinec v nejvyšších patrech soudnictví

V září 1953 tehdy už prezident Zápotocký, po Gottwaldově smrti, jmenoval tohoto bývalého prokurátora předsedou Nejvyššího soudu. „Bylo to za ohavné zásluhy. Můžeme s jistou hanbou říci, že která země se může chlubit tím, že v čele Nejvyššího soudu deset let stál zločinec. K tomu si přidejme, že jeho jmenování bylo zcela záměrné, aby se mohlo přejít od soudu státního k soudu běžné justice, ale aby tam ten Nejvyšší soud garantoval, že bude stát na ideových a třídních základech, jak se očekávalo u advokátů,“ konstatoval Balík.