Ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje se hovořilo o politických procesech i o beztrestnosti některých komunistických pohlavárů.

Od naděje k beznaději

„Jak se vyvíjela instituce Nejvyššího soudu na příkladech jeho předsedů? Do roku 1948 byl po válce předsedou Nejvyššího soudu Ivan Dérer, což byl slovenský národovec, politik, advokát, v první republice opakovaně ministr, ať již v oblasti školství nebo spravedlnosti. Čechoslovakista, muž, který po vzniku Slovenského štátu zůstal v českých zemích, v Protektorátu, a po roce 1945 byl jmenován předsedou Nejvyššího soudu jakožto osobnost, která měla vysoký mravní kredit. Sám rezignoval po Únoru 1948, odešel do výslužby, ale v padesátých letech se stal obětí politického procesu, protože se jevil jako osoba nebezpečná. Byl obžalován za nápomoc nějakým rozvracečům socialistického zřízení a sám byl v politickém procesu odsouzen, byť k pouhým dvěma letům,“ uvedl Stanislav Balík.

A pokračoval: „Na jeho místo přišel další slovenský předseda Nejvyššího soudu Daxner, který byl předsedou mimořádného lidového soudu, jenž odsoudil Jozefa Tisa. Takže tento člověk už byl trochu vybrán za zásluhy. K smrti pak byli odsouzeni Clementis se Šlingem a v tomto procesu byl hlavním prokurátorem Josef Urválek, který byl hlavním prokurátorem také v procesu s Miladou Horákovou a ostatními.“

Zločinec v nejvyšších patrech soudnictví

V září 1953 tehdy už prezident Zápotocký, po Gottwaldově smrti, jmenoval tohoto bývalého prokurátora předsedou Nejvyššího soudu. „Bylo to za ohavné zásluhy. Můžeme s jistou hanbou říci, že která země se může chlubit tím, že v čele Nejvyššího soudu deset let stál zločinec. K tomu si přidejme, že jeho jmenování bylo zcela záměrné, aby se mohlo přejít od soudu státního k soudu běžné justice, ale aby tam ten Nejvyšší soud garantoval, že bude stát na ideových a třídních základech, jak se očekávalo u advokátů,“ konstatoval Balík.

„V padesátých letech byla zavřena celá řada lidí, byli lidé popravováni, bylo s nimi nelidsky zacházeno. Dotklo se to velkého množství osob, včetně právníků. Jedním z politických vězňů byl třeba Zdeněk Kessler, tehdy mladý právník a otec mé kolegyně z Ústavního soudu Dagmar Lastovecké, který byl posléze amnestován, propuštěn z výkonu trestu a po roce 1989 soudně rehabilitován a stal se předsedou českého Ústavního soudu. Vidíme tedy, že se těmto lidem dostalo satisfakce, bohužel až po pádu komunistického režimu,“ uvedl Balík.

Byly určité pokusy o to, aby proběhla rehabilitace. „V šedesátých letech došlo k jistému uvolnění, započaly kroky k nějaké sebereflexi. V časopisech jako Socialistická zákonnost nebo Zprávy advokacie se ozývaly hlasy těch, kteří si stále více uvědomovali, že justice ztratila nezávislost, že to nebyla nestranná justice, že advokacie byla zneužita. Byly činěny apely na to, aby se to vrátilo do stavu jisté nezávislosti. Bylo tedy neudržitelné, aby Josef Urválek byl nadále předsedou Nejvyššího soudu, takže byl z funkce ze ‚zdravotních důvodů‘ uvolněn a odklizen do nějakého ústavu akademie pro kriminologii. Nejvyšší soud byl v roce 1968 velice dobře obsazen. V té době byl soudcem Nejvyššího soudu také Otakar Motejl. Ve společnosti, byť to bylo v rámci obrodného procesu ve straně, se našli tací, kteří byli stoupenci započatého Pražského jara. Nestraník Karel Čermák byl po roce 1989 významným předsedou České advokátní komory a také ministrem spravedlnosti,“ uvedl pro hrstku přítomných Balík.

... poté ...

„Po sovětské okupaci v roce 1968 – soudružka Semelová by řekla po bratrské, vpravdě internacionální pomoci –,“ poznamenal poněkud kousavě a ironicky právník Balík, „byly tyto obrodné procesy umlčeny a nastala doba normalizace. Tam se projevily osobnosti advokátů – to byli lidé, kteří byli stateční a mohli alespoň zčásti klientům pomoci. Normalizační proces oproti stalinistickému procesu nepočítal s tím, že by obhájce byl zapojen do hry inscenovaného procesu. Obhájci byla dána možnost, aby hájil, obviněnému byla dána možnost, aby se vyjádřil. Soud měl ale samozřejmě jasno a měl předsouzeno. V této době alespoň advokáti mohli vazebně stíhaným nebo vězněným pomoci v lidské rovině. Mohli s nimi být v kontaktu, zprostředkovat jejich kontakt s rodinou, podpořit je v době výkonu trestu.“

Balík pokračoval: „Otakar Motejl byl odklizen do advokacie, která tehdy zdaleka nebyla prestižním povoláním. Nutno zmínit Dagmar Burešovou, která pomáhala Palachově rodině. Advokát, který hájil Václava Havla, se posléze ukázal, že byl nalezen na Cibulkových seznamech. Prostě, mezi advokáty, kteří vystupovali v procesech s chartisty, byl někdo, kdo byl takto zaveden. Ale alespoň po stránce lidské, nikoliv právní, protože platilo, jak bude podána obžaloba, tak ten člověk bude uznán vinným a záleželo jen na tom, jaký dostane trest. Přece jen to tedy bylo mírnější než v procesech z padesátých let,“ posoudil padesátá a sedmdesátý a osmdesátá léta pedagog Balík.

„I tehdy byla pošlapávána práva na obhajobu, třeba právo na zákonného soudce. Když byl souzen Václav Havel, tak se hledalo, kdo by byl ochoten ho odsoudit. Takže se rozhodlo, že bude souzen obvodním soudem pro Prahu 3, ačkoliv žádný skutek na Praze 3 neudělal, a že ho bude soudit Helena Hlavatá, která se ‚statečně‘ jako kovaná komunistka přihlásila. Jakápak náhoda!I Zde je jasná ingerence komunistické strany. Část normalizačních soudců byli straničtí funkcionáři, byli členy Lidových milicí, zpronevěřili se spravedlnosti a nelze se divit, že po roce 1989 dále nemohli soudit, protože byli služebníky komunistického totalitního režimu,“ uvedl spokojeně Balík.

Etika! Etika?