„Řada hejtrů Západu říká, že nás EU okrádá o suverenitu a nemůžeme se jako stát rozhodovat na základě svých národních zájmů. A je třeba se tedy odvrátit od Bruselu a víc se skamarádit s Moskvou. Tak jo. Ta totiž naprosto respektuje suverénní rozhodnutí národních států,“ uvádí Janda. 

A udává konkrétní příklady. „Třeba když Švédsko zvažuje vstup do NATO, je mu Moskvou natvrdo vyhrožováno.. Kreml proti němu simuluje jaderné útoky,“ všímá si. „Nebo když Dánové zvažují zapojení se do protiraketové obrany Aliance, ruský velvyslanec jim začne vyhrožovat. Ano, zase jadernými zbraněmi. Nic jiného totiž nemají, co by mohli nabídnout,“ dodal.

Proto, jak Janda tvrdí, se radši v Bruselu za stolem tvrdě hádat s našimi spojenci, než si nechat vyhrožovat zakomplexovaným Putinem. „Radši budu se Západem nesouhlasit v migraci a nakonec se domluvíme na nesouhlasu, než si nechat vládnout tyrany z Východu,“ uzavřel.

„Píše se 21. století a ulicemi českých měst opět procházejí husité, jejich bojový chorál se zpívá na obranu proti cizákům a vlají kališnické prapory. U odbojných husitů hledáme svou dnešní totožnost, která se tak jako kdysi brání evropskému živlu, především ‚bláznivým‘ Němcům, kteří otevřeli své hranice migrujícím davům z východu a jihu. Jedním dechem se ovšem hlásíme k císaři Karlu IV., který naopak proti českému izolacionistickému nacionalismu, tolik modernímu a neobvyklému ve 14. století, brojil a Čechy chtěl přivést do centra celoevropské říše,“ všímá si ve svém komentáři v Hospodářských novinách Petr Fischer. 

Fischer následně mimo jiné uvádí, že rysy husitského revolučního nacionalismu lze najít i v dnešních nacionálních proudech. „Od prezidenta Miloše Zemana přes ODS až po Adama B. Bartoše a Martina Konvičku,“ píše s tím, že je až zarážející, jak je vše stále stejné. 

„Do českých a moravských zemí jako by se poslední dobou vracel duch pozdního středověku, dokonce i s oním náboženským rozměrem, který v zemi bezvěrců vystupuje až groteskně a skoro vždy a výhradně v kontrastu s ohrožující islámskou vírou. Vrací se – snad – i ono univerzalistické, diplomaticky intenzivní dědictví Karlovo,“ uzavírá Fischer s tím, že prožíváme konflikt mezi izolativní sebedestrukcí nacionalismu a univerzální otevřenou tvořivostí a rozvojem, jenž se ohlíží na místní, zemské potřeby.