Ne, že by si snad Moláček podle svých slov „chtěl dávat vysvědčení“. Jde mu prý spíš údajně „o několik nedorozumění, která se neustále znovu a znovu v různých debatách vynořují“. Moláčkovy komentáře podle něj rozhodně nejsou „konečným slovem na dané téma, verdiktem soudce, proti němuž není odvolání“.

Komentář je dle Moláčka příspěvek k veřejné debatě. „Sedíme kolem pomyslného hospodského stolu a diskutujeme. Komentář je jedna replika od jednoho z diskutujících, nic víc. Může být trefná, případná, může otevřít diskusi nové řečiště, může přimět ostatní, aby opustili, nebo lépe promysleli svoje vlastní stanoviska. Ale není žádný důvod očekávat, že by jedna replika – ať už jakkoliv přesně zasáhne cíl – měla diskusi ukončit.“

„Ve svých textech předkládám názory, o kterých jsem pečlivě přemýšlel a pro které mám dobré argumenty. To ale neznamená, že bych je servíroval jako ‚pravdu‘. To je další časté nedorozumění. Komentář nemůže být pravdivý,“ svěřuje se Moláček. Ten hned v prvním roce své komentátorské kariéry obdržel od Open Society Fund George Sorose a ambasády USA Novinářskou cenu v kategorii komentář.

„Překvapivě velké množství lidí čte a sdílí moje komentáře s tím, že přesně vyjádřily myšlenky, které se jim neurčitě a dlouho honily hlavou, a teď konečně dostaly tvar. To je pro mě velká radost,“ píše Moláček. Komentáře totiž prý obvykle píše proto, aby „formuloval úvahy, které se neurčitě a dlouho honí hlavou mně,“ píše. Jakkoliv však Moláček zjišťuje, že „nemluví jen za sebe a že se tolika čtenářům honí hlavou tytéž myšlenky jako mně“, není to prý rozhodně postoj, „který by automaticky očekával, nebo dokonce požadoval“.

Podle Moláčka komentátoři vstupují do diskuse, přičemž není žádný důvod si myslet, že v ní nemůže zaznít protiargument, který je přiměje ke změně názoru. To je známka toho, že diskuse funguje a přináší ovoce. „Jistěže píšu komentáře především proto, abych přesvědčil oponenty, ale pokud tu a tam přesvědčí oni mě, proč ne,“ zmiňuje. Další nedorozumění se podle Moláčka týká role novináře, který vstupuje do veřejné diskuse. „Často je vyjádření postoje samo o sobě vnímáno jako prohřešek proti novinářské nestrannosti, nebo dokonce projev nějakého aktivismu," píše Moláček.

CELÝ TEXT ČTĚTE ZDE

Komentátor se domnívá, že to je především vedlejší důsledek „polohy“, do níž se veřejná diskuse v Česku i v dalších zemích dostala. Podle Moláčka existuje neviditelná linie oddělující prostor demokratické debaty od demokracii ohrožujících extremistických postojů, dezinformací a propagandy. Držet se na správné straně barikády podle Moláčka před dvaceti lety nepředstavovalo problém. „V dobách, kdy rovnost všech před zákonem, nepřípustnost diskriminace a další úhelné kameny demokracie zpochybňovali maximálně Miroslav Sládek a Haló noviny, nebyl fakt, že se zodpovědná média držela na opačné straně pomyslné demarkační čáry, vnímán nijak kontroverzně. Naopak – platilo to za naprostou samozřejmost, dokonce zakotvenou v tehdy čerstvých redakčních kodexech,“ píše komentátor.

Podstatnou část veřejné debaty nyní podle Moláčka tvoří „protidemokratické postoje, projevy netolerance, dezinformace, fake news, alternativní fakta a hoaxy“. Úspěšně je podle něj využívají Donald Trump i Miloš Zeman. „Vytváří a šíří je bezpočet alternativních médií,“ píše Moláček.

Seriozní média se sice podle Moláčka pokoušejí udržet se na správné straně dělící linie.„Jenže opticky to dnes vypadá jinak,“ píše Moláček. „Protože napravo už nejsou jen obskurní extremisté a nenávistné plátky, ale docela významná část politické i mediální scény,“ píše. „Situaci, kdy jsou demokratické principy z veřejného prostoru vytěsněny zcela, a jako fakta platí to, co za ně prohlásí vládnoucí moc, známe z vlastní nedávné historie. Novinářům, kteří se nechtějí zpronevěřit své profesi, pak nezbývá než působit v samizdatu, exilu nebo dělnických profesích,“ zmiňuje Moláček.