Připomíná, že po referendu o brexitu a vítězství Donalda Trumpa v USA se na rakouské i nizozemské volby hledělo jako na rozhodnutí, které trend potvrdí, anebo vyvrátí. Že příslušníci establishmentu, jako je šéf Evropské komise Juncker, německá kancléřka Merkelová nebo francouzský prezident Hollande, který je tak populární, že pro jistotu ani neobhajuje mandát v nacházejících volbách (Juncker má štěstí, že sedí v nevolené funkci), vítají extatickým tancem každý náznak, že jejich doba ještě není úplně u konce, je celkem pochopitelné. Že jakékoli prodloužení statu quo a jeho udržení za každou cenu vítají i příslušníci středního stavu, mladí a vzdělaní lidé napříč Evropou, je důkazem toho, v jakém chaosu se svět – a hlavně představy o něm – nachází, píše Varyš.

Upozorňuje, že ti, kteří získávají nálepky populistů nebo rovnou fašistů, jsou jimi ve skutečnosti málokdy. Tyhle pojmy stále skvěle fungují jako metoda, jak někoho vyřadit z diskuse. Dobře to ví i turecký prezident Erdogan, proto každého, kdo se mu nelíbí, šmahem označí za fašistu nebo nacistu, naposledy třeba nizozemského premiéra Rutteho. Evropské špičky používají tutéž erdoganovskou taktiku, ale cílí ji na ideové oponenty uvnitř: Wilderse, Hofera, Le Penovou nebo Nigela Farage. Jiné stoupence například brexitu, mezi něž patří i významné postavy současné britské vlády, jim diplomatické zvyklosti za fašisty označovat nedovolí, ale nepochybně si to o nich myslí, podotýká Varyš.

Wilders nastolil řadu témat

Geert Wilders podle Varyše řekl před volbami jednu důležitou větu: „Ať už to dopadne jakkoli, džin už se do lahve nevrátí.“ A to je podstatné. Wilders nastolil nejen do nizozemské, ale i do celoevropské debaty řadu témat, která po letech začala být brána vážně. Vychýlil povahu toho, co se smí a nesmí říkat, a i své ideové oponenty donutil převzít částečně jeho rétoriku. Především: ani volební vítězství by Wildersovi nezajistilo přístup k exekutivní moci. Dodejme, že jeho PVV sice volby nevyhrála, ale oproti minulým volbám si výrazně polepšila a je druhou nejsilnější stranou. Naopak vládní strany zásadně oslabily, Rutteho liberální VVD udržela vítězství jen za cenu ztrát a povládne v mimořádně široké koalici, která se možná brzy rozpadne a následovat budou další volby, v Nizozemsku nic neobvyklého, píše dále Varyš.

Wilders i Rutte říkají téměř to samé

Připomíná, že Mark Rutte je nizozemským premiérem už sedm let, první dva roky mimochodem vládl s tichou podporou Wildersovy strany a vymezovat se proti němu začal až později. Zejména před nynějšími volbami začal Rutte mocně hrát na nacionalistickou strunu, vymezovat se proti ilegálním přistěhovalcům a přitvrdil i v rétorice vůči islámu. Jakožto pragmatický politik mohl poukázat na to, že on se domluví s každým a reprezentovat nizozemské zájmy bude lépe než Wilders, který se naopak nedohodne s nikým, a hlas pro něj je tak jako tak vyhozený. A přitom oba říkají téměř to samé, uvádí Varyš.

Rutteho majstrštykem podle něj byla obratná reakce na tureckou kampaň. Nevpuštění tureckého ministra zahraničí Cavusoglua a vyhoštění ministryně rodiny Sayan Kayaové bylo drsným, ovšem dobře viditelným a politicky využitelným krokem. To mu ani Wilders neměl co vyčítat. Stejně tak následující přestřelka, kdy se Rutte rozzuřenému Erdoganovi opakovaně docela otevřeně vysmál, mocně zapůsobila, píše Varyš.

Závěrem připomíná, co Wilders také prohlásil, totiž že džin už se do lahve nevrátí. „Oslavovat vítězství Rutteho s tím, že je to „konec populismu v Evropě“ a záchrana junckerovské Evropy, je fatálním nepochopením a podceněním současné situace,“ dodal Varyš.