Houda, který sám vystupuje jako rozhodný liberál a s extremismem nemá nic společného, ve svém textu upozornil na situaci z dětského hřiště, kde si hraje několik dětí. „Branku na hřiště otevírá další dítě, chlapec. Je jiný – o trochu starší než děti, pro něž je hřiště určeno, od pohledu zanedbanější, tlustší. Přiběhne k pískovišti a první, co udělá, je, že nabere písek do kbelíku, který mu nepatří, a rozprašuje ho mimo pískoviště. Má z toho velikou radost. Já ne. Je to sice hloupost, ale mně to vadí. Neřeknu mu ale nic. Nikdo mu neřekne nic. Všichni se dívají stranou – jedině jeho rodiče a prarodiče, kteří se usadili na lavičce za plotem hřiště, kde kouří a popíjejí pivo, se nedívají stranou. Jim je to jedno,“ zmiňuje ve svém textu Houda. Po chvíli vyprávění, kdy chlapeček vybírá i imaginární vstupné na skluzavku či bere ostatním dětem hračky, zmiňuje skutečnost, že jde o Roma. Kvůli chlapcově chování se během půlhodiny hřiště vylidňuje.  

„Jak se těm Romům (ano, Romům – vzteky přemýšlím právě v těchto kategoriích) bránit? Jako se bráníme vlkům (a zahánět je jako ojedinělé vetřelce, kteří narušují pořádek)? Nějaký ještě odpornější člověk než já by mohl vzpomenout na krysy (a myslet na jed a společenskou očistu). Anebo považovat tyto lidi za něco na způsob brouka či dokonce viru – entitu, jíž se už bránit nedá, protože je úplně všude...,“ podotýkal Houda s tím, že je sám na sebe naštvaný, že mu v hlavě běží tak odporné myšlenky. Je naštvaný také na rodiče chlapce, že jeho myšlenky přivedli na svět. „Anebo byly v mé hlavě vždy?A neklube se rasismus právě na takových dětských hřištích?“ zeptal se závěrem.

Matěj Hollan dnes nad tímto textem, dle jeho slov neuvěřitelným, zauvažoval. „Všichni se utěšujeme tím, že pan Houda psal, jak Kamil Fila někde na Facebooku poznamenal, tzv. dvojitě kódovaný text. Myslel to přesně naopak, ale nevyhmátl tu hranu, aby to šlo dekódovat, a totálně nevychytal pointu. Kdo ví,“ zamýšlí se Hollan a raději uvažuje nad tím, že se o text zaměřený vůči romskému etniku nejedná. 

„Že autor chtěl demaskovat vnitřní rasistické a xenofobní myšlenkové pochody, které se vyplavují kdesi z amygdaly a fungují jak Pavlovův reflex snad u každého z nás. Pojďme zkusit napsat ten článek tak, aby byl pochopitelný a sdělil to, co snad, doufejme, pan Houda sdělit chtěl,“ přepisuje text Hollan.

„Branku na hřiště po chvíli otevírá další dítě, chlapec. Je jiný – o trochu starší než děti, pro něž je hřiště určeno, od pohledu zanedbanější, tlustší. Je to Rom! Přiběhne k pískovišti a první, co udělá, je, že nabere písek do kbelíku, který mu nepatří, a rozprašuje ho mimo pískoviště. Má z toho velikou radost. Já ne. U ostatních dětí, které to dělají taky, mi to vůbec nevadí, ale tohle je Rom! A Rom nebude našim dětem rozprašovat písek. Je to náš písek, naše země, naše pravidla, naše děti! Jeden velký mudrc kdysi řekl: Aby tu chtěly žít i naše děti! Ne nějací kočovníci,“ parafrázuje Hollan. Parafrázuje i ono vybírání poplatků za vstupné na skluzavku, kdy podle něj v případě, že tak činí Houdova dcera, jde o učení se tomu, že kolečka kapitalismu se musí točit. 

„Zhruba po půl hodině od chlapcova příchodu se hřiště, přestože ještě není večer a jindy v tuto hodinu bývá ještě plné, začíná vyprazdňovat. Může to být samozřejmě čímkoliv, vypadá to, že bude pršet, ale stín Roma, to je víc než průtrž mračen,“ popisuje dále Hollan. 

Závěrem pak podotýká, že s takovýmito myšlenkami na rasismus na dětských hřištích bychom měli zkusit pracovat. „Rasismus je odporná věc, a když vám podobné pocity vytanou na mysl, bojujte s nimi. Běsy jsou ve vaší hlavě, ne v hlavě děcka. Zatlačte je zpátky do animálních zákoutí a zkuste se podívat na svět skutečnýma očima. Je krásný den, na pískovišti si hrají děti a všechno je fajn,“ uzavřel Hollan.

Jeho slova vyvolala reakci jiného občanského aktivisty, Petra Paulczynského. „Děsivý je, jak levicoví blouznivci vyšilují kvůli jednomu článku popisujícímu příhodu s malým cigánem na dětském pískovišti. A úplně nejvíc se mi líbí, jak Matěj Hollan zvedl téma romské otázky, protože už žádný jiný nemá. Běžte s tím všichni multikulturní pomatenci do prdele,“ napsal zostra.

Na kritické texty pak zareagoval i sám Houda. „Nejsem rasista, právě naopak. Chtěl jsem poukázat na to, kde se rasismus v lidech bere,“ zmiňuje v dnešním komentáři. „Vyvěrá z vlastní neschopnosti, z pocitu viny a z potřeby se z tohoto pocitu nějak vyvinit. Třeba tím, že své naprosté selhání svedete na nějakého druhého, odlišného, který je zrovna po ruce – protože je to přece tak lehké; a tak přirozené,“ dodává. Podle něj se nepochopením jeho textu ukázalo, jakého stupně nevzdělanosti jsme dosáhli.

„To nikdo nepoznal stylizaci, alegorii? Nikdo například nepoznal, že ony čtyři entity (vlk, krysa, brouk, vir), které zřejmě tak pobouřily, jsou naprosto zřetelnou výpůjčkou z díla postmoderního francouzského filozofa Jeana Baudrillarda?“ ptá se Houda a zamýšlí se nad šířením hoaxů.

„Někdo něco nepochopí, začne o tom, co nepochopil, vykládat na sociálních sítích, a protože se najde dostatečně velká množina lidí, kteří to nepochopili rovněž, vytvoří se dav, který už nelze zastavit – a který už opravdu nemyslí vůbec. Proč mluvím o typologické odlišnosti hoaxů (o hoaxu naruby)? Protože tady se obětí nepochopení a následného stádního šílenství stali lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jsou inteligentní a vzdělaní,“ řekl s tím, že sociální sítě se ukazují jako čiré zlo činící z jindy třeba i kultivovaných lidí tupé stádo.