Vláda Andreje Babiše čelí nové sérii parlamentních obstrukcí. Opozice s využitím kliček v jednacím řádu Sněmovny blokuje schválení daňového balíčku ministryně financí Aleny Schillerové. Jít o nějaký ojedinělý, s ničím neprovázaný zákon by znamenalo pravděpodobně jen jeho zdržení. Tady jde podle Koreckého o víc: na zvýšené příjmy z daní jsou navázány příjmy státního rozpočtu na příští rok, jehož projednávání vrcholí. A schválením daňového balíčku je podmíněno i slíbené zvýšení rodičovského příspěvku od ledna.

Považuje navíc za úplnou samozřejmost, že o daňovém balíčku budou muset poslanci hlasovat dvakrát, protože napoprvé ho vrátí Senát. „Ne proto, že by snad balíček byl tak špatný, ale protože Senát je dnes (ale nejen dnes) spolehlivou zbraní opozice,“ dodává komentátor. K Senátu nyní opozice prý upírá své zraky i v naději, že zruší načítací kvórum pro vstup koalic do Sněmovny. „Do parlamentu by se pak skoro bezpracně dostalo kdejaké spojenectví trpaslíků. Takový český opoziční sen,“ glosuje Korecký.

V kontextu s tím zmińuje slavnou esej Václava Havla z roku 1978, kde o demokratické opozici Havel napsal: „Politickou opozicí se rozumí taková politická síla na rovině faktické moci, která není u vlády, která nabízí nějaký alternativní politický program, chce se k vládě dostat a vládou je respektována jako přirozená součást politického života země, politicky působící a o moc soutěžící v rámci dohodnutých zákonných regulí.“

Opravdu jsou dnes ale v opozici síly, které nabízejí alternativní politický program? A opravdu se chce dnešní opozice dostat k vládě? „Kdyby tomu tak bylo, setrvávaly by opoziční strany celou polovinu volebního období na třetině, maximálně polovině preferencí vládnoucího hnutí ANO? Projevovaly by celou tu dobu nulovou strategickou iniciativu? A byl by jejich jedinou vyjednávací metodou morální kýč?“ klade si Korecký otázky.

Jelikož se volební preference dlouhodobě nemění, jediným otazníkem příštích voleb může být to, zda bude mít Andrej Babiš dál s kým vládnout. Opozici to však evidentně příliš netrápí, všímá si Korecký. „Ne že by vůbec nechtěla vládnout, ale nic moc ji k tomu nenutí. Žije se jí totiž docela dobře se všemi těmi obstrukcemi, senátní většinou, stížnostmi k Ústavnímu soudu, přízní mnoha médií, vysokými platy a náhradami atd.,“ dodává.

Extrémním případem je podle jeho slov KSČM. Třicet let je v opozici a stejně dlouho ví, že by své šance na vstup do vlády zvýšila tím, kdyby se přejmenovala a její lidé přestali pronášet nestoudnosti o Miladě Horákové či srpnu 1968. „Komunisté se ale opozicí proseděli ve vysokých funkcích v parlamentu, v mediálních radách či ve státních firmách, až byli nakonec při pasivitě ostatních přizváni alespoň k polovládnutí. Při pohledu na dnešní pravý střed se zdá, že ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09 jdou přesně v jejich stopách,“ míní komentátor.

„Zdá se, že ta ‚moc bezmocných‘, opoziční přebývání v bavlnce dost otupuje potřebný drive, tah na branku. To, aby se politik v opozici snažil tento stav co nejdříve změnit. Trumfnout vládu. A začít konečně prosazovat zájmy té skupiny, která ho zvolila. I to je totiž demokracie,“ uzavírá Korecký.