Zatímco Vladimír Putin na summitu G20 v Brisbane zaměstnával novináře úvahami, proč na společné fotografii lídrů vypadá tak odstrčeně, případně zda bylo vhodné manželce čínského kolegy přehodit přes ramena šálu, sám čínský prezident v klidu dojednával dohody, které lze označit za přelomové.

S prezidentem Obamou podepsal dohodu o zjednodušení vízového styku a s Austrálií dohodu o volném obchodě, která svým rozsahem nemá obdoby. Čína dostane v zemi pořadatelů summitu volnou ruku k jakýmkoliv investicím a výměnou za to Austrálii zruší prakticky veškerá dovozní cla. Takto sebevědomé gesto si dnes nikdo jiný na světě nemůže dovolit.

V kontrastu s tím Rusko podle Fištejna stále řeší své plynově- zemědělské celní půtky, ve kterých projevy drobného chuligánství typu proclení francouzských vín vážně považuje za globální politiku. A zatímco Kreml se handrkuje se sousedy o území v rozsahu desítek čtverečních kilometrů, Čína normalizuje své vztahy s Japonskem a dokázala bez cavyků ustoupit z ropných polí v Jihočínském moři, když protestoval Vietnam, který na ně rovněž vznáší nárok. Není prý těžké si představit, jak by v obdobné situaci reagovalo Rusko.

V Moskvě prý nedávno nadšeně oslavovali vznik rusko- čínské strategické osy, přitom podle Fištejna je zřejmé, že Čína nebere Rusko jinak, než jen jako dodavatele surovin, srovnatelného třeba s africkými státy.

Čína podle něj samozřejmě má zájem být světovým hráčem s vlivem na globální politiku. Dělá to ovšem mnohem inteligentněji než Kreml, už proto, že si uvědomuje nezbytný ekonomický základ svého velmocenského postavení. „Putinovy kroky jsou neomylně poznamenány provinčností, středověkostí a úzkoprsostní,“ uzavírá Fištejn. Čína prý naproti tomu nebuduje geopolitiku z doby kamenné, ale kosmické.