Jak se nám vždycky vyplatilo, spolehnout se na spojence víc, než sami na sebe:

Nejde jen o samotné květnové výročí, což byl jen, jakkoli ohromně významný, konec jedné dějinné periody a peripetie, ale také memento cesty od zrady Československa ze strany jeho tzv. západních „spojenců“ k jeho osvobození. Cesty, která byla dlouhá a na níž stojí mnohem více milníků a podrazů než je jen – už jen občas – vzpomínaná Mnichovská konference.

Ta totiž byla jen vyvrcholením jedné zrádné etapy, a zároveň jakýmsi jejím poločasem, před ne tak časově vzdálenými dalšími konferencemi tzv. velmocí, které na naší republiku měly stejně, ne-li více, fatální dopady.

Koneckonců, jsme i dnes svědky obdobné série kombinace poručnictví a podrazů, vydávaných za strategické spojenectví. I aktéři jsou stejní jako tehdy: Německo, Francie, Británie, Itálie, USA, Turecko…Mějme to na paměti.

Jak již bylo naznačeno, v současné době, kterou můžeme charakterizovat také jako období snahy o přepisování dějin a výsledků 2. světové války, je připomínání historických faktů obzvláště důležité.

Období 2. světové války, včetně období jí předcházejícího a následujícího,  můžeme obecně hodnotit z mnoha hledisek, já tentokrát pro tuto příležitost nabízím pohled prizmatem toho,  jakým způsobem v tomto dějinném období rozhodovaly o osudu ČSR tehdejší západní mocnosti (bez toho, že by je vůbec nějak zajímal názor Čechoslováků).