O výši provize a rozdělení zisku se všichni musí dohodnout bez účasti spotřebitele, který nemá ani tušení, komu a kolik koupí jednoho mléka zaplatil. A je to tak normální, podstatný je pro něj přece produkt a jeho konečná cena.

Zatímco u mléka je tento postup alespoň zatím v pořádku, u životního pojištění jej poslanec Šincl považuje za zásadní nešvar českého pojišťovacího trhu, který je třeba řešit státní regulací. Sjednání provize mezi pojišťovnou a zprostředkovatelem „bez vědomí klientů“ totiž považuje za zásadní selhání trhu.  A proč jsem si pro srovnání vybral zrovna mléko? Stejně jako u „životka“ zde totiž existuje státní podpora, která je podle poslance Šincla důvodem k tomu, aby se postaral o to, kdo vydělá více a kdo méně.

Zprostředkovatelské provize, které prý dosahují až 200% ročního pojistného, což mimochodem stejně jako u jiných „až“ znamená, že tomu tak v drtivé většině případů není, mají být sníženy a svázány s tím, že spotřebitel nepřejde k jiné pojišťovně. V zájmu pojišťovny, nikoli však nutně klienta, se o to bude muset postarat zprostředkovatel, který smlouvu uzavřel, aniž by bylo řečeno, jak to má udělat. Jeho klienta totiž může přepojistit kdokoli jiný, včetně samotné pojišťovny.

Ale vraťme se k jednotlivým argumentům, které pan poslanec  uvádí jako důkaz své snahy ochránit klienty před poradci. Pojišťovny údajně nemohou provize zprostředkovatelům snížit samy, protože by šlo o kartel. Jaká je realita? Řada pojišťoven v poslední době provizní schéma změnila a mění. Některé se rozhodly rozložit provizi v čase, jiné jí snižují a vážou na udržení smlouvy. Mnohé pojišťovny si také začínají vybírat, s kým chtějí spolupracovat. Vývoj na trhu tak vyvrací základní argument pro podporu novely. 

Návrh prý vznikl kvůli klentům, aby životnímu pojištění vrátil jeho původní význam a čáska, o kterou se sníží provize, se připíše do odkupného. “Pojišťovny z ní neuvidí ani korunu“, tvrdí poslanec Šincl. Smyslem životního pojištění je pojistná ochrana proti nejrůznějším rizikům od smrti přes invaliditu až po drobné úrazy. Tomu odpovídá i výrazně vyšší zastoupení smluv rizikových, než tzv. rezervotvorných, kreré mají spořící složku. 

Pokud pan poslanec klientům slibuje vyšší odkupné, zapomíná dodat, že u rizikových smluv na žádné odkupné nárok není. Z tohoto důvodu také pojišťovny přistupují k tomu, že své plnění vůči klientům snižují prostřednitvím různých poplatků.  A právě netransparentní a skryté poplatky všeho druhu, které návrh poslance Šincla nijak neomezuje, jsou největším  nešvarem pojišťovacího trhu. Samy o sobě pak spolehlivě zajistí, aby peníze, které návrh bere zprostředkovatelům,  skončily u pojišťoven.

Redukce či alepoň zprůhlednění poplatků by nejen omezila pro klienta nevýhodné přetáčení smluv, ale rovněž vyčistila trh od neférových zprostředkovatelů, kterému se ti poctiví vůbec nebrání. Jistě není náhodou, že předložený návrh nic takového nepřinese, napsali jej totiž v jedné z velkých pojišťoven s rakouským zázemím, aby zabetovali své klienty v nevýhodných smlouvách z minulosti. O jejich dobrovolném vyplepšení samotnou pojišťovnou si mohou klienti nechat jen zdát.

S argumentací poslaece Šincla lze souhlasit snad v jediné věci. Jím předkládaný návrh skutečně očistí trh fiančního zprostředkování. Nikoliv však o ty nepoctivé, jak on tvrdí, ale o desítky tisíc drobných živnostníků, kteří živí sebe a svoji rodinu a platí tomto státu daně.  Jejich příjem skončí u nadnárodních finančních korporací, které ho pak převedou svým majitelům do zahraničí. Zájmy spotřebitelů jsou u toho jen zástěrkou pro důvěřivou veřejnost. 

Jiří Šindelář, Unie společností finančního zprostředkování a poradenství (USF ČR)