Kazachstán je u nás známý především jako místo, odkud startoval do vesmíru náš první kosmonaut Vladimír Remek. Bajkonur sice leží v této republice, ale toto město, dříve nazývané Leninsk, je společně se stejnojmenným kosmodromem pronajato Ruské federaci až do roku 2050.

Jestli se nemýlím, poslední česká návštěva na vysoké úrovni v Kazachstánu se uskutečnila v září 2013, kdy senátní delegaci vedl tehdejší jeho předseda Přemysl Sobotka, jehož doprovázela i delegace našich podnikatelů. Vždyť z této země dovážíme suroviny a energie a naopak dodáváme investiční celky, pomáháme při výstavbě dopravní infrastruktury a sportovišť.

To však není hlavním důvodem, proč se nyní v našich médiích znovu skloňuje tento asijský stát, bývalý člen Sovětského svazu.

Od celin po vesmír

Pravda, občas se o Kazachstánu informace objevily i dříve. Například v roce 1954, kdy tehdejší generální tajemník ÚV KSSS N. S. Chruščov přišel s nápadem  přeměnit kazachstánskou step v úrodná pole. Na pomoc povolal komsomolce, aby step rozorali a zaseli zde obilí. Dokonce hlavní město, tehdy nazývané Nur-Sultan, přejmenovali na Celinograd. Ukázalo se však, že dobrovolníci sklízeli sotva tolik, kolik zaseli, a tak se od těchto pokusů v roce 1971 upustilo.

Obdoba arabského jara?

Nyní Kazachstán obrací na sebe pozornost z jiného důvodu: v Kazachstánu to kvasí. Z budovy radnice a vůbec z vládních budov v celé zemí stoupá kouř, neboť na ně zaútočili mladí demonstranti, kteří rovněž strhli sochu prvního prezidenta této země Nursultana Nazarbajeva.  Především se střetli s policií a s dalšími pořádkovými silami a po náměstích a ulicích tekla jejich krev. Spojovalo je jedno heslo: Shal, ket, česky Starče, odejdi. Odkazovalo na jednaosmdesátiletého Nazarbajeva, který sice už není prezidentem, ale zůstal šéfem Rady bezpečnosti, a především zůstává symbolem diktátorského režimu.

V něm pokračuje Nazarbajevův nástupce  Kassym-marta Tokajev. Ten se zpočátku snažil demonstranty uklidnit, rozpustil vládu, z kazachstánské Rady bezpečnosti odvolal Nazarbajeva a hlavně snížil ceny pohonných hmot, kvůli nimž vlastně 2. ledna nepokoje začaly. Jenže s růstem nepokojů rostla i ostrost zákroků vládních mocenských sil, které si vyžádaly desítky mrtvých a stovky raněných. Tím vzrostly i násilnosti demonstrantů. Přesné údaje nejsou známy, je to přísně kontrolovaná země a navíc úmyslný výpadek internetu znemožnil přístup k nezávislým informacím.

Další „bratrská pomoc“?

Tokajev se obrátil o pomoc na bezpečnostní blok ovládaný Ruskem, aby pomohl „potlačit teroristickou hrozbu“. Blok je známý jako Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) a zahrnuje Rusko a pět bývalých sovětských zemí. Oznámení o připravenosti zasáhnout vydal ve středu večer arménský prezident Nikol Pašinjan. Putin velice rád takové žádosti vyhověl, protože mu to umožňuje obnovit ruský vliv v zemi, jejíž obrovské zásoby energetických zdrojů udělaly z ní ekonomickou velmoc Střední Asie.

„Pro někoho je to lidová vzpoura a pro někoho skvělá šance obnovit SSSR na úkor vyděšených diktátorů, kteří zradí svou zemi, aby si zachránili kůži a to, co zbylo z jejich moci,“ uvedl pro Al-Džazíru Nikolaj Mitrochin, expert na region a výzkumník na německé Brémské univerzitě.

Moskva se do určité míry distancovala od chaosu. Kreml prohlásil, že Kazachstán může „nezávisle vyřešit své domácí problémy“ a varoval před zahraničním vměšováním. Problémem ovšem je, že tyto demonstrace – alespoň podle dostupných informací – nejsou koordinované a nemají své vůdce.

„Neexistují žádné společné, rozuměj organizační, struktury a zjevní vůdci, zatím jde o protest pracovníků z hlavních průmyslových odvětví, zřejmě malých podnikatelů a mladých lidí,“ řekl Mitrochin.

Protesty se zásadně liší od předchozích nepokojů, které byly snadno potlačeny.

„Tyto nepokoje jsou ve zcela jiném měřítku – zahrnují celou zemi – a ukazují, do jaké míry byla předchozí stabilita povrchní a založená na rozdělení kořisti malou, nezodpovědnou elitou,“ uvedl Al-Džazíře Kevork Oskanian, lektor na univerzitě z Exeteru ve Spojeném království. Protesty spíše znamenají širší, celoregionální touhu po politické změně.