Soudce, podle Kamberského, v podstatě připomenul starou právní zásadu, že stát může konat jen na základě zákona a v jeho rámci. Jde o prostou, leč elementární a zásadní ochranu občanů před libovůlí státu. Stát může činit je to, co mu zákon dovoluje, a povinnosti může stát ukládat jen zákonem nebo na základě zákonného zmocnění.

„Nelze říci, že vládní rozhodnutí bylo od počátku vědomě nezákonné,“ konstatuje s tím, že nezákonným se stalo až rozhodnutím soudu. „Soud takzvaně ‚nalézá právo‘, aplikuje zákony a ústavní paragrafy na realitu,“ dodává.

Zároveň zdůrazňuje, že ačkoli je rozhodnutí pravomocné, nikdo nevíme, jak celý procesní přezkum dopadne. „Vláda bezpochyby použije kasační stížnost a spor nejspíš skončí před Nejvyšším správním soudem,“ podotýká novinář.

Zatřetí, a to je nejzajímavější, se dostáváme k podstatě práva. „Právo definuje obecná pravidla, která z principu nikdy nemohou obsáhnout všechny eventuality. A přesně v tomto bodě se nacházíme: ‚zákon o krizovém řízení a o změně některých zákonů‘ je psán, zjednodušeně řečeno, pro případ povodní. Zákonodárce nepředjímal takto mohutné ‚zmrazení republiky‘,“ vysvětluje Kamberský.

I proto prý předpokládá tzv. krizový zákon odškodnění za škody způsobené vládními zásahy. Vláda tím, že rozhodlo ministerstvo zdravotnictví podle tzv. zákona o zdraví lidu, se možným soudům o odškodnění chtěla vyhnout.

„Je ale vůbec v možnostech jakéhokoli státu odškodnit všechny za dva měsíce zastavené výroby?“ ptá se Kamberský.

„Chlívek nepochybuje, že po skončení koronakrize bude krizový zákon změněn. Ale přijdou-li soudy o náhradu škody, budou to skutečně principiální právní bitvy: je viníkem vláda, která zmrazila hospodářský život? Nebo je viníkem SARS-CoV-2, tedy ‚zásah vyšší moci‘, kdy na žádnou náhradu nemáme nárok?“ táže se komentátor.

Závěrem se Kamberský zamýšlí nad tím, jaké by bylo řešení obdobné situace, kdyby vypukla válka: „Byl aktivován krizový zákon? Budeme se soudit o náhradu škody, či dokonce o náhradu za zmařené životy?“