Nejprve vzpomíná, že když bývalý ruský prezident Boris Jelcin na přelomu let 1999–2000 předvedl národu i světu svého nástupce, v tu chvíli mířícího z Jelcinovy vůle na post úřadujícího prezidenta a doporučovaného Rusům k řádnému zvolení v březnu 2000, označil ho za „politika 21. století“.

Uťápnutě působící blonďák

Dvořák přiznává, že při pohledu na nevýrazného, poněkud uťápnutě působícího blonďáka se dost smál. Pak ho ale smích přešel. Putinovi se prý do prezidentské funkce moc nechtělo. Když se ale v prezidentském křesle ocitl, podle Dvořáka „poměrně rychle přišel věci na kloub i na chuť“.

Následovalo desetiletí, v němž se Putinovi skoro všechno povedlo. Po převzetí prezidentské funkce přímo zázračně vyletěly světové ceny energetických surovin a Rusko poté zažilo, možná nejblahobytnější léta svých dějin. V jistém smyslu tomu napomohlo i Putinovo tažení proti všeobecně nenáviděným oligarchům a uvěznění Michaila Chodorkovského v roce 2003. Putin a jeho blízcí zkázu jeho společnosti Jukos tehdy interpretovali jako záchranu ruského rodinného stříbra. V jistém smyslu měli pravdu, protože Chodorkovskij se chystal do firmy masivně vpustit mezinárodní kapitál, čímž by ruský stát nad největší těžařskou firmou v zemi ztratil kontrolu.

Ruské angažmá na Ukrajině skončilo velkým nezdarem

Dvořák ale připomíná i to, že roku 2004 zrušil Putin gubernátorské volby, velmi nevraživě reagoval na další rozšíření NATO východním směrem, jež zahrnulo i tři pobaltské země, tvrdý Putinův projev na mnichovské bezpečnostní konferenci roku 2007, který zastavil další kroky k začleňování Ukrajiny a Gruzie do NATO. Roku 2008 proběhl vojenský vpád Ruska do Jižní Osetie, následovalo faktické odtržení tohoto území a také Abcházie od suverénní Gruzie. A pak přišla anexe Krymu, ruské vojenské angažmá v konfliktu na východní Ukrajině. To podle Dvořáka skončilo velkým ruským vojenským i politickým nezdarem. „A nakonec snaha ukrajinskou ostudu překrýt leteckými údery v Sýrii,“ píše komentátor.

Rusko nyní především Putinovou zásluhou vstupuje do roku 2016 s neblahým břemenem nedořešených válečných konfliktů, a to v situaci, kdy se vytrvale hroutí jak ceny ropy, tak hodnota ruské národní měny. Ruská opozice je skoro potřena, ve Státní dumě sedí stále tytéž čtyři strany, na čemž patrně nic nezmění ani blížící se volby.

Ve státním sektoru lidé opět nedostávají platy

Vývoj v ekonomice prý věští sociální otřesy, jimž se zatím díky finančním rezervám podařilo zabránit. Dvořák ale upozorňuje, že v těchto dnech se stále častěji ozývají nářky, že lidé zejména ve státním sektoru opět nedostávají platy, přesně jako tomu bylo v 90. letech.

Podle komentátora musí Rusko nutně uniknout ze stavu současné politické a hospodářské strnulosti. K tomu je ovšem třeba vymanit se z mezinárodní izolace, do níž Rusko Putinova nezodpovědnost zahnala. Dvořák naznačuje, že k tomu zřejmě dojde, až odejde Putin. Jenže otázkou je, jak se to stane. Osobně sází na jeho okolí. Další otázkou je, co putinismus vystřídá. „Podle leckoho se totiž reálně rýsují mnohem horší eventuality, než je současný ruský prezident a všichni jeho muži,“ varuje Libor Dvořák závěrem.