„Třicetiletá válka mlela už vlastně z posledního. Od roku 1645 se ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku vlekla jednání o míru. Všechny zúčastněné strany v té době věděly, že jásavého vítězství už nedosáhnou,“ popisuje tehdejší situaci historický publicista Zdeněk Čech. Na konci července 1648 se nicméně Praha bránila náporu Švédů. Podařilo se jim obsadit Malou Stranu a Pražský hrad a na zbytek města si troufali taky.

Nečekaný útok

Po říšském území, tedy ve Svaté říši římské, v obrovském nepevném soustátí mezi Francií na západě a Polskem a Uhrami na východě, táhly na sklonku třicetileté války stále ještě pluky bojujících sil. Jedna z nepříliš početných švédských armád - měla zhruba 2500 mužů a vedl ji generál Hans Christoff Königsmarck -, přijala nabídku zhrzeného císařského důstojníka Arnošta z Ottowaldu. Bylo mu přislíbeno velení posádky v Lokti, ale pak z toho sešlo a Ottowaldský zůstal bez peněz, takže přeběhl k nepříteli a nabídl mu velice lákavou kořist. Švédové pak s jeho pomocí dobyli část Prahy bez větších problémů.

„Arnošt z Ottowaldu věděl, že na Malé Straně je v hradbách průchod, co před časem sloužil zedníkům. A pražská posádka tehdy nebyla veliká, a navíc počty vojáků jsou z těch dob vždycky ošemetné. Velitelé totiž často hlásili vyšší počty mužů, než jaká byla skutečnost, a žold za každou ‚mrtvou duši‘ si strkali do kapsy. Ve Vídni se také právě ženil císař Ferdinand III. a všude se to v jeho zemích oslavovalo, takže i hlídky na hradbách byly trochu ovíněné. Stovka Švédů vedených Ottowaldským prošla v noci na 26. června stezkou v hradbách, doběhla ke Strahovské bráně, pobila stráž, otevřela bránu a spustila padací most. Pak už se do města s dusotem koňských kopyt hnali švédští rejtaři, za nimi pěšáci a Malou Stranu ovládli rychle. Brzy poté padl i Hrad,“ popisuje Čech události osudného dne.

Historický publicista Zdeněk Čech.

Loupení a vraždění

„Odneslo to asi sto lidí z města na levém břehu Vltavy. A ne všichni byli vojáci. Útočníci měli ztráty nesrovnatelně menší – všeho všudy tři raněné. Když Švédové vtrhli do jednoho z malostranských paláců, postavil se jim Jaroslav Bořita z Martinic. Ano, ten samý šlechtic, který byl při zrodu třicetileté války královským místodržícím v Praze a přežil defenestraci. Nyní ho ale Königsmarckovi muži zmlátili tak, že na následky zranění rok poté zemřel. Po dobytí Hradu se vojáci vrhli na rudolfinské sbírky, ovšem když to viděl jejich generál, postavil k uměleckým dílům silnou stráž s tím, že jde o švédskou státní kořist. Téměř vše pak bylo odvezeno do Stockholmu a dodnes mnohá plátna zdobí tamní galerie, ale jsou třeba i v petrohradské Ermitáži. Do Ruska se dostala v rámci reparací, když seveřané podlehli Rusům v takzvané severní válce. Podle některých zpráv se Švédové v Praze zmocnili kořisti za dvanáct milionů zlatých, čemuž ale nevěřím. To je strašně moc,“ říká Zdeněk Čech, který napsal o neklidných dobách naší země tetralogii Drsný střed Evropy.

Celkově se do rukou Švédů dostalo na pět set obrazů, sedmdesát bronzových soch, tři sta sedmdesát vědeckých přístrojů, čtyři sta indických kuriozit, stovky korálů, slonoviny, drahých kamenů, jantaru a podobně. Mezi uloupenými klenoty umění byla díla světových mistrů, jako například Leonarda da Vinci, Rafaela, Tiziana, Corregia, Tintoretta, Rubense, Paola Veroneseho, Caravaggia, Breughela, Cranacha, Dürera či Hieronyma Bosche. Ostatně Švédové ukradli i významné spisy jako Codex gigas či Codex Argenteus.

Pravý břeh Vltavy

Samozřejmě, že se švédští vojáci chtěli dostat i na druhý břeh Vltavy. Zvlášť když ku Praze posléze dorazily i jejich početnější armády. Hrabě Rudolf Colloredo, velitel pražské posádky, však rychle zorganizoval obranu Starého i Nového Města pražského. Vytvořil měšťanské a studentské milice. Švédové zpočátku věřili, o čemž je ujišťovali čeští exulanti, že je Pražané přijmou s otevřenou náručí jako osvoboditele z habsburského jha, ale situace se od časů stavovského povstání dost změnila. Navíc v žádném městě nevidí rádi, když tam rabuje cizí armáda. Po zbytek léta a na podzim až do 1. listopadu útočili Švédové na pravý břeh, ale přes Karlův most ani přes hradby se prostě nedostali.

„Měšťanská domobrana není použitelná v otevřeném poli proti zkušeným vojákům, což Švédové byli. Nicméně může být užitečná v opevněném prostoru. Měšťané a studenti bránili tenkrát most a hradby opravdu sveřepě. A to i když k městu časem přitáhla čtyřtisícová armáda generála Wittenberga a posléze i osmitisícové vojsko švédského následníka trůnu Karla Gustava, o němž tak barvitě píše Henryk Sienkiewicz v románu Potopa,“ dodává Čech. Nakonec byl však 24. října podepsán vestfálský mír, a jakmile se o tom Švédové s osmidenním zpožděním dozvěděli, odtáhli spořádaně pryč. Pražené pak mohli s pietou vzpomínat na svých 219 padlých. Staré Město následně dostalo od císaře Ferdinanda III. do znaku „ruku s mečem, připravenou hájit otevřenou bránu proti vetřelcům“. Tato ozbrojená ruka je dodnes součástí znaku hlavního města Prahy.

• Více v rubrice ČESKÉ OSMIČKY