„Lidé prý plakali štěstím a říkali si, že je konečně naším panovníkem Čech a že nás Pán Bůh vysvobodil z moci německých králů, kteří nám Čechům nepřinášeli nic dobrého. Alespoň tak se to píše v dobových letopisech. Jde, myslím, o důkaz, že nacionalismus fungoval už tenkrát, byť se to občas vehementně popírá,“ podotýká historický publicista Zdeněk Čech. Tentokrát mluví o zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem na Staroměstské radnici v Praze, od něhož uteklo už pět set šedesát let.

Konec husitských válek

V závěru husitských válek patří klíčové místo datu třicátého května 1434, tedy bitvě u Lipan, ale boje pokračovaly i po ní. Lipanské bitvy, v níž katolíci a umírnění husité porazili polní vojska sirotčího a táborského svazu, se na straně vítězů zúčastnil i teprve čtrnáctiletý Jiří z Poděbrad ze starého panského rodu. „Bylo to vítězství realismu nad radikály, kteří chtěli za každou cenu bojovat dál, už jen proto, že důležitým zdrojem příjmů sirotků i táborů byly úspěšné války. Pro fungování země by to však byla pohroma,“ připomíná Čech.

Historický publicista Zdeněk Čech.

Podle něj byla husitská doba po vojenské stránce excelentní, provázelo ji mnoho vítězství a porážek jen pomálu. Ostatně ani Lipany, jak už řečeno, neznamenaly žádný neúspěch sil dobra. Šlo o zlomení moci polních vojsk, nikoli o tragédii husitství jako takového. Nicméně země zmítaná dlouhodobou válkou vypadá nakonec vždycky jako „katastrofická krajina“ a hospodářsky se pak dost dlouho dává dohromady...

„Tvrdí se, že na závěr patnáctého století se začaly formovat silné národní státy. Španělsko, Francie a Anglie poté, co přestála smršť válek růží. Ve čtrnáctém století měly k vidině mohutného státu našlápnuto i Země Koruny české, ale ztratily svou sílu v nekonečných bojích století patnáctého. Války vzaly zemi nejenom politickou a hospodářskou moc, ale také skoro polovinu obyvatelstva. Království české se na základě kompaktát – dohod mezi Čechy pod obojí a basilejským koncilem - pasovalo na zemi dvojího lidu, katolického i kališnického, ovšem velká část zahraničí je stále brala jako vlast kacířů. Až mnohem později si Evropa uvědomila, že Češi byli vlastně předvojem reformace,“ dodává Zdeněk Čech.

Stoupající Jiříkova hvězda

Země Svatováclavské koruny byly v čase faktického bezvládí spravovány takzvanými landfrýdy, spolky šlechty a měst, kterým šlo o to, aby se udržel základní hospodářský chod soustátí a aspoň jakýs takýs mír. Silné kališnické hnutí v čele s Jiřím z Poděbrad se v obavách před sílící katolickou mocí zmocnilo roku 1448 Prahy. Jiří se čtyři roky poté stal zemským správcem, takže měl v rukou výkonnou moc a vládl za nezletilého krále Ladislava Pohrobka, který pak záhy zemřel na leukémii. Tvrdilo se někdy, že byl otráven, ale není to pravda. Moderní analýza mladíkových ostatků potvrdila jeho smrt na rakovinu krve.

„O český trůn se potom ucházeli třeba francouzský princ či saský vévoda, ovšem český sněm zvolil králem člověka panského rodu. To byl velký průlom, protože nárok na trůn mívala obvykle jen osoba z rodu Evropou uznávaných panovníků. Jiří byl svým původem o stupeň níž. Prokázal ovšem vládcovské a diplomatické schopnosti, a navíc i velkou toleranci. Z korunovaných hlav se mu mohl rovnat jen málokdo,“ dodává publicista.

„Člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný,“ popisoval tehdejší papež Pius II. šlechtice, jenž dosáhl nejvyššího postavení v zemi. Českým králem byl Jiří z Poděbrad slavnostně zvolen začátkem března 1458 na Staroměstské radnici a posílen korunou pokračoval ve své vládě. K tomu Čech podotýká: „Začátek jeho vlády svá očekávání naplnil, protože se země uklidnila a začala hospodářsky vzkvétat. Jiří také důsledně dodržoval podmínky stanovené kompaktáty, tedy povolené soužití kališníků a katolíků. Problém byl ale v tom, že ačkoli basilejský koncil kompaktáta uznal, zmiňovaný Pius II. je po čase odmítl s tím, že koncil je sice schválil, nicméně žádný papež je Čechům nikdy nepotvrdil. Čímž vlastně označil stranu pod obojí i s jejím kališnickým králem za kacíře.“

První plán jednotné Evropy

Piův nástupce papež Pavel II. uvrhl roku 1466 českého krále jako kacíře do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Do jejího čela se nakonec postavil uherský král Matyáš Korvín, který měl také panský původ - byl mladším synem uherského zemského správce a slavného vojevůdce Jánose Hunyadiho řečeného Turkobijec. A býval Jiříkovým zetěm, za ženu měl jeho dceru Kateřinu, která však roku 1464 zemřela při porodu.

„Nejdříve však vstoupila do hry Jednota zelenohorská, založená českou katolickou šlechtou. Král Jiří ji ale vyřídil poměrně rychle. Široko daleko bylo tehdy České království považováno za zemi vojensky nesmírně silnou, takže se s ním do boje nikdo zvlášť nehrnul. Na jaře osmašedesátého roku však začal z jihovýchodu útočit Matyáš Korvín. Byl bojovný, chytrý a schopný a zpočátku se mu dařilo. Ostatně nejlepší pěchotou v jeho vojsku byli čeští žoldnéři. Získal poměrně silné pozice na Moravě, nicméně v únoru 1469 byla jeho vojska v kopcích u Vilémova nedaleko Čáslavi obklíčena. Při následném jednání s Jiřím se Korvín zaručil, že se vzdá nepřátelství, stáhne se zpět do Uher a Poděbradovi v Evropě diplomaticky pomůže, ale pak prostě zradil. Po propuštění od Vilémova na své závazky zapomněl a nechal se ještě téhož roku zvolit v Olomouci českým králem.“

České království tak opět stálo téměř proti všem. Jiří z Poděbrad, trpící celý život nadváhou a nakonec i nesnesitelnými bolestmi kloubů, si začal uvědomovat blízkost konce. Hledal spojence, kde se dalo. Proto se snažil už léta před Vilémovem prosadit Všeobecnou mírovou organizaci, tedy smlouvu o nastolení míru v celém křesťanstvu, s níž ale neuspěl. Nabídl nakonec korunu polským Jagelloncům a krátce na to roku 1471 zemřel. Bývalý novinář a autor tetralogie Drsný střed Evropy k tomu dodává: „Obdivuhodná postava. Nositel prvních a velmi moderně působících integračních záměrů v Evropě. Vlastně takový praděd Evropských společenství. Pokud by byl Francouz nebo Němec, znali by ho po celém Západě.“