Nevyšlo to, po pražském jaru přišla normalizace. Pro podnikového fotografa Jiřího Fojtíka ale šedesátá léta znamenala zlom, který udal směr jeho dalšího života. Na desáté výročí „internacionální pomoci“ se totiž rozhodl, že lidem Dubčeka připomene. Vyrobil fotoletáky a roznesl je po městě. Rozhodl se sám, nikoho do svého záměru nezatahoval. „Chcete vidět ty papíry, na kterých je napsáno, kdo to donesl na policii? Raději je nechci ani zveřejňovat. Všechny letáky, co jsem roznesl, se na policii dostaly. Všichni je odevzdali. Stihl jsem jich roznést osm. Měl jsem doma ještě štos schovaný,“ popisuje dnes už dvaaosmdesátiletý Jiří Fojtík z Valašského Meziříčí.

Letáky s nápisem Dubček žije! Vraťte lidskou důstojnost rozdával náhodně do schránek. Po letech říká, že si měl dávat větší pozor. „Víte, já jsem starý skaut, měl jsem pocit, že bych měl něco udělat. Ale byla to trošičku naivita,“ podotýká.

A pak už události nabraly rychlý spád. Zatčení a domovní prohlídky. „Sebrali mi fotky z osmašedesátého. Ti nešťastníci od StB ale hledali hlavně negativy. Jenže já jsem je schoval do jednoho obalu gramofonové desky a tam zůstaly celou dobu, co jsem byl zavřený,“ popisoval Fojtík. Negativy estébáci nenašli, ale při prohlídkách zabavovali výstřižky z novin, hledali telefonní čísla a tipovali si další lidi. „Dnes se nám říká ‚osmašedesátníci‘. Ale tehdy člověk věřil, že vše může být lepší i za současného systému,“ podotkl Fojtík.

Leták, kterým chtěl Jiří Fojtík připomenout „internacionální pomoc“. (repro)