Občanské fórum bylo po triumfu ve volbách roku 1990 tak širokou koalicí, že se během několika měsíců stihlo rozpadnout na množství frakcí a skupin, v nichž se na konci volebního období (a to ještě trvalo místo čtyř let jen dva roky) téměř nikdo nevyznal.

Dva hlavní nástupnické proudy se seskupily v Občanské demokratické straně a Občanském hnutí. ODS založil v dubnu 1991 ministr financí Václav Klaus. V OH se shromáždili téměř všichni, kteří s jeho přístupem k politice a ekonomice nesouhlasili.

Hnutí formálně předsedal ministr zahraničí Jiří Dienstbier, ovšem kromě něj zde skončil třeba i předseda české vlády Petr Pithart a mnoho dalších ministrů a parlamentních funkcionářů. Když OH na jaře 1992 pořádalo volební sjezd, byli za její místopředsedy vybráni Pavel Rychetský, Jan Sokol a tehdy mladý ekologický aktivista Martin Bursík.

Pokud OH bylo „hnutím mnoha ministrů“, tak ODS se již před volbami rýsovala jako „strana mnoha voličů“. Již od roku 1991 byla partaj, identifikovaná svým zakládajícím předsedou Václavem Klausem, jednoznačným lídrem průzkumů.

Za ní ovšem byla celkem velká propast, což mnozí brali jako ohromnou šanci volný prostor zaplnit. V přetrvávajícím nadšení počátků demokracie zde stále působilo několik desítek stran a mnozí lidé si pohrávali s myšlenkou založit ještě další.

Jeden takový projekt chystal třeba na Pražském hradě Michael Žantovský, tehdy hlavní politický stratég prezidenta Havla. Daniel Kaiser v prezidentově životopise popisuje plány na založení strany jménem Jaro nové doby, která by zkusila dobýt parlament s vizuálem rašících pupenů a autoritou prezidenta v zádech.

Drtivá většina těchto pokusů však byla odsouzena k nezdaru. Výhodu měly strany, které již v parlamentu působily. Kromě obou dědiců OF (doplněných menší ODA, která se také vydělila z revolučního hnutí) to byli lidovci a hnutí moravistů, které se ale během dvou parlamentních let dokonale vzájemně rozhádalo.

Z dalších stran si dělala velké naděje tradiční sociální demokracie, které už v roce 1990 utekl postup do parlamentu jen těžce a po rozpadu OF získala několik jeho poslanců. Ambice měl také Levý blok, což byla koalice vystavěná kolem komunistické strany. Tehdejší předseda této koalice Jiří Svoboda usiloval o širokou levicovou kandidátku (která by se do budoucna stala hlavní alternativou k Václavu Klausovi) a dal v rámci Bloku prostor mnoha výrazným osobnostem.

Předvolební průzkumy naznačovaly velké naděje také seskupení zvanému Liberálně sociální unie. V té se spojily tři menší strany, které byly součástí politického boomu začátku devadesátých let. Jejím centrem byla Zemědělská strana, hájící otevřeně zájmy venkova, v jejímž čele stál František Trnka, bývalý náměstek Františka Čuby v JZD Slušovice.

Jak ČSSD, tak LSU usilovaly o jednoho z nejvýraznějších poslanců Federálního shromáždění – Miloše Zemana. Toho v lednu 1992 vyhodil z klubu Občanského hnutí šéf jeho volební kampaně Ivan Gabal se zdůvodněním, že je moc levicový.

Zeman se nakonec dohodl se sociální demokracií, kde se pod předsedou Jiřím Horákem rodil velmi zajímavý tým v čele s Valtrem Komárkem. Bývalý místopředseda vlády a nejhlasitější oponent Václava Klause měl být celostátním volebním lídrem, Miloš Zeman vedl kandidátku v Jihočeském kraji.

Hned trojice nadějných projektů na levé straně spektra vedla k tomu, že ani jeden z nich se nestal jednoznačným vyzyvatelem Václava Klause. Rozdrobenost se levici stane významnou lekcí pro další volby.

Klausův trumf za tisícovku

Zejména proto, že na druhé straně spektra byl zcela zřejmý lídr, který válcoval úplně vše. Volby 1992 lze považovat za vrchol Václava Klause v parlamentní politice.

Ačkoliv stranu založil teprve rok předtím, vedl do voleb fungující a zaběhlý tým, jenž přesně věděl, co chce. Hlavní tváří kampaně byl jednoznačně předseda, který shlížel ze všech billboardů a reklamních předmětů.

S Václavem Klausem byla spojena i jedna velmi významná rekvizita, bez níž nelze voličské rozhodování roku 1992 pochopit – kupónová knížka. Podle některých Klausových soupeřů právě tento sešitek s Klausovým podpisem rozhodl o jeho volebním vítězství.

Již v roce 1991 bylo rozhodnuto, že významná část československé privatizace proběhne kupónovou metodou. Koncept kupónové privatizace byl jednoznačně spojen s Václavem Klausem, který jej přes silnou kritiku z mnoha stran prosadil. Za původce projektu je považován Klausův poradce Ivan Tříska.

Princip spočíval v tom, že každý občan České republiky si mohl zakoupit kupónovou knížku (s kupónem za 1000 korun). S ní získal 10 kupónů po 100 bodech a za tyto kupóny mohl nakupovat akcie státních podniků, které se ministerstvo privatizace rozhodlo privatizovat. Celý proces probíhal v několika kolech ve dvou vlnách – první v roce 1992 ještě v Československu, druhá v roce 1994 již v České republice.

Své kupóny mohl občan případně svěřit privatizačním fondům, které je pak klientům spravovaly. Právě v této části kupónové privatizace později mělo dojít k největším únikům, kvůli nimž zaznívala v souvislosti s kupónovou privatizací radikální slova o „podvodu století“. A právě v oblasti privatizačních fondů se negativně zapsal do dějin Viktor Kožený. Hlavním důvodem byl podle mnohých nedostatečný právní rámec privatizačních fondů.

V květnu roku 1992 ale toto nikdo netušil. Kupónová privatizace byla vnímána jako projekt, který nastartuje v zemi podnikatelský a investorský boom a naučí Čechy a Slováky kapitalismu. A jako taková byla přijímána skutečně s nadšením, i díky bezprecedentní kampani ve sdělovacích prostředcích.

Paralelně běžela kampaň jednotlivých privatizačních fondů, mezi kterými se proslavily právě Harvardské fondy Viktora Koženého svým slibem „jistoty desetinásobku“.

ODS od počátku s touto reklamní kampaní spojovala i svou kampaň volební. Hlavní heslo Klausovy strany do voleb 1992 znělo „Budoucnost máte ve svých rukou“ a kupónová knížka byla konkrétním vyjádřením této budoucnosti v rukou. Na její titulní straně byl dokonce předtištěný podpis ministra financí ČSFR Václava Klause – předsedy ODS.

První vlna kupónové privatizace byla navíc spuštěna v květnu 1992, tři týdny před volbami. První náraz kapitalistické horečky kupónových privatizátorů se tak časově překrýval s horkou fází předvolební kampaně.

Valtr Komárek, volební lídr konkurenční sociální demokracie, si později v knižním rozhovoru se svým synem Martinem postěžoval: „Ty volby byly podvodem. To všechno bylo nečisté, to bylo zneužití té euforie Klausem a jeho skupinou.“

Lidé byli podle Komárka zcela zmatení a omámení. „Vůbec nechápali, o co se jedná, takže byli zmateni i tou rétorikou, že trh, tržní vztahy a překlopení ekonomiky z centrálního řízení samo o sobě zajistí zemi úžasnou prosperitu a životní úroveň západní Evropy,“ chytal se za hlavu.

Navíc Klaus byl podle něj tehdy podporován a obklopen radikální mládeží, která s vášní jakobínů chtěla vytvářet nový svět.

Volební spot ODS z roku 1992:

Na Slovensku, které tehdy ještě stále bylo součástí federace, byl zájem o kupónové knížky mnohem menší a tomu odpovídaly i výsledky voleb. Při triumfu Hnutí za demokratické Slovensko pod vedením Vladimíra Mečiara byl jedním z hlavních faktorů důraz na „slovenská specifika“.

Tento termín, z jedné strany velmi zdůrazňovaný, a z druhé podobně vehementně vysmívaný, byl míněn jako odpor proti ekonomické politice Václava Klause, která se v předvolební dvouletce prosadila jako hlavní transformační strategie. Šoková liberalizace cen a radikální privatizace, hlavní Klausovy vlajkové lodi, byly na Slovensku spíše odmítány. Navíc už se v zemi začaly projevovat negativní důsledky polistopadové politiky, například útlum zbrojního průmyslu.

Kritika „pražských“ reforem byla v programu HZDS obratně spojena s nacionalistickými náladami, a Vladimír Mečiar tak vyhrál volby jako „otec Slováků“.

Poprvé v historii se stalo, že v české a slovenské části federace dopadly volby zcela jinak. Představa koaliční spolupráce obou vítězů se jevila jako přinejmenším velmi obtížná. Přesto v červnu 1992 začala mezi ODS a HZDS jednání o nové vládě. Postupem času se ale proměnila spíše v jednání o „kultivovaném rozchodu“, řečeno Klausovými předvolebními slovy.

Rozpad federace urychlila i demise prezidenta Václava Havla na počátku července (zákulisí jeho rozhodování bylo velmi barvitě předvedeno v dokumentu Jak odchází prezident), po které se rozhádanému parlamentu již nepodařilo zvolit nástupce.

V průběhu podzimu 1992 se jednalo už takřka výlučně o tom, jak provést kultivované rozdělení federace, i když se, zejména mezi českou levicovou opozicí, do poslední chvíle objevovaly pokusy proces zastavit a společný stát uhájit. K 1. 1. 1993 společný stát zanikl.

Nezamýšleným důsledkem rozpadu federace byla i výrazná personální proměna české politiky. V časech federace všechny strany nasazovaly své nejlepší kandidáty do Federálního shromáždění, kde se hrála „první liga“. Do České národní rady, parlamentu české části federace, se pak nominovali ti, kteří se na federální kandidátky nevešli. Všichni důležití hráči událostí roku 1992 byli poslanci Federálního shromáždění.

Jenže s rozpadem federace bylo Federální shromáždění rozpuštěno, a politická elita si musela hledat civilní zaměstnání. A jedinými zástupci, kteří českým voličům zbyli, tak byli členové České národní rady, přejmenované na Poslaneckou sněmovnu.

Právě zde se poprvé objevili lidé jako Stanislav Gross, Petra Buzková nebo Marek Benda, kteří pak budou psát dějiny české politiky.

Kampaň za všechny prachy

Další událostí, která zásadně ovlivnila českou politiku do následujících desetiletí, byl výbuch Občanského hnutí. Fiasko tohoto hnutí bylo předobrazem mnoha dalších ambiciózních volebních projektů „stran osobností“, které ale voliči neocenili.

Hlavním tvůrcem kampaně OH byl sociolog Ivan Gabal. Ten se prezentoval jako otec historicky úspěšného výsledku Občanského fóra v roce 1990, a proto od strany, která na étos OF chtěla navazovat, dostal důvěru i o dva roky později.

A je třeba říci, že Gabalova kampaň vstoupila do dějin jako odstrašující příklad. Hnutí nedokázalo formulovat, kam se v rodícím se politickém systému chce umístit a čeho chce vlastně dosáhnout. Vyhraňovalo se proti Václavu Klausovi i proti levici, protože Gabalovi vyšlo v průzkumech, že není populární.

V programu tak pracoval s termíny jako „liberální pravý střed“ nebo „sociálně tržní hospodářství“, čemuž voliči moc nerozuměli. Gabal doufal v podporu od prezidenta Havla, ta ale nepřišla.

Hlavní volební heslo „Jdeme správnou cestou“ příliš mobilizačně nepůsobilo, a když navíc právě v té době zkrachovala vyjednávání o uspořádání česko-slovenských vztahů, což byla hlavní agenda politiků OH, působilo spíš dojmem nechtěné ironie.

Debata lídrů několik týdnů před volbami:

Podobně se příliš nepovedla billboardová kampaň s veslařskou osmiveslicí, která měla být šťouchnutím do ODS coby strany jednoho muže.

Finále kampaně, při kterém předseda Dienstbier projížděl Prahou v nablýskaném ferrari, pak už nechápal vůbec nikdo. Hnutí si z velkolepé a neúspěšné předvolební agitace odneslo dluh více než dvacet milionů, který ve skutečnosti znamenal jeho konec. Tváře OH se rozprchly do úspěšnějších stran a v dalších letech jsme je mohli vídat v ČSSD, u lidovců nebo u Zelených. Jiní vsadili na „nepolitickou politiku“ a místo spoléhání na voliče zkoušeli prosazovat své záměry jinak.

Zajímavé přitom bylo, že zatímco na celorepublikové úrovni OH získalo přibližně 4,5 procenta, mezi voliči v Praze OH získalo více než osm procent. Poprvé se tak ukázal názorový rozpor mezi Prahou a zbytkem republiky.

Naopak na venkově, zejména v chudších regionech, založila svůj senzační úspěch kometa voleb 1992. Hnutí za republiku – Republikánská strana Československa, zkráceně „republikáni“, s nepřehlédnutelným předsedou Miroslavem Sládkem. Sládek dokázal svými výstupy, ke kterým mu často postačoval megafon, probudit „zapomenuté“ regiony v pohraničí, kde sbíral zisky výrazně převyšující deset procent. Kraloval v dnešním Ústeckém kraji, ale i na Vysočině nebo v Brně. Celkem získal skoro šest procent hlasů a jeho hnutí sázející na silnou rétoriku a dramatické výstupy se stalo výrazným oživením československého a pak i českého parlamentu.