„Člověk bez vizí neuskuteční žádnou velkou naději, ani nepodnikne nic většího.“ Tento citát pochází z úst osmadvacátého prezidenta USA Woodrowa Wilsona. Právě do této věty začaroval díl svého vlastního politického bytí, ale také snahy profesora Tomáše Garriguea Masaryka ustavit v srdci Evropy nový stát - samostatné Československo. Oběma se některé vize vyplnily. A idea o vzniku Republiky československé začala při setkání obou politiků nabývat ostřejších kontur.

Spojené státy ve válce

Američané vstoupili do Velké války, které se až později mělo říkat první světová, dne 6. dubna 1917. Vytáhly do boje ze dvou důvodů: „Při německé neomezené ponorkové válce byla občas zasažena i americká loď, což Američany velice dráždilo. Navíc se provalilo, že Němci povzbuzují Mexiko k víceméně sebevražednému útoku na USA. Chtěli Američanům na jejich jižní hranici zařídit co nejvíc problémů, aby zpozdili jejich případný vstup do evropských bojů,“ vysvětluje historický publicista Zdeněk Čech s tím, že československé legie v Rusku, Francii a Itálii byly tehdy ještě ve vývinu a na svou roli v rámci Velké války teprve čekaly.

„Francouzské legie měly předobraz v naší rotě Nazdar, která šla do boje už roku 1914 a byla těžce zmasakrována v bojích u Arrasu. V Itálii mělo budování legií také svůj vývoj a první divize tam vznikla až roku 1918. A v Rusku se už v předchozím roce stalo z našich starousedlíků, přeběhlíků a zajatců opravdové vojsko,“ nastiňuje Čech zrod naší tehdejší armády.

Československá národní rada vznikla v Paříži jako reprezentativní orgán zahraničního odboje už roku 1916, zpočátku ale výrazné úspěchy nesklízela. Evropa měla plnou hlavu války. Státy Dohody začaly radu plně respektovat vlastně až v půli roku 1918. Dlouho se totiž nevědělo, jak vůbec válka dopadne. Němci od března na západní frontě útočili jako rozdráždění psi a jejich řady posilovali zajatci, kteří byli po zhroucení východní fronty a uzavření brestlitevského míru s bolševiky (3. 3. 1918) odesíláni z Ruska domů. Jediný, kdo dokázal na ruských železnicích blokovat masivní příliv zajatců z východu, byly československé legie. Nepříliš početná, nicméně zdatná a dobře organizovaná armáda.

Angličtina výhodou

Na začátku ledna 1918 přednesl v Kongresu americký prezident Wilson svých čtrnáct památných bodů. Desátý z nich obsahoval požadavek na vytvoření předpokladů autonomního vývoje národů Rakousko-Uherska. Tedy žádná samostatnost! Masaryk se tudíž vydal do akce. V únoru 1918 přežil nebezpečí atentátu v hotelu Metropol v Moskvě, Transsibiřskou magistrálou zamířil na Dálný východ, poté v Japonsku přemlouval generalitu, aby vyslala posily do Vladivostoku a kryla záda našim legionářům, až nakonec vyplul přes Pacifik do USA. Wilson zpočátku odmítal jeho myšlenku československé samostatnosti právě kvůli svým čtrnácti bodům, ale také nechtěl narušit rovnováhu sil v budoucí Evropě.

„Podle mě velkou roli, že se to nakonec povedlo, musel hrát fakt, že Masaryk mluvil naprosto dokonalou americkou angličtinou. Aby taky ne, když žil ve dvojjazyčné domácnosti. Se svou americkou manželkou Charlottou mluvil anglicky, četl anglické i americké knihy, a když přednášel v Praze na univerzitě, tak mu studenti říkali ‚profesor Amerikán‘. Dnes to až tak překvapivé není, ale musíme to brát z pohledu doby, kdy u nás bylo zvykem umět především německy. Proto se občas do majetnějších českých rodin přijímaly německé chůvy a služky, aby děti uměly už odmala oba jazyky. A když už se chtěl někdo učit další řeč, tak francouzštinu. Tuhle záležitost, tedy Masarykovu skvělou angličtinu, historici sice často pomíjejí, ale nesporně byla velmi důležitá,“ je si jist Zdeněk Čech.

Pokusy císaře Karla

V amerických novinách se navíc o Masarykovi psalo jako o „pánu Sibiře a poloviny Ruska“ a také mu hrál do karet vztah mezi centrálními mocnostmi. Když se totiž ve Vídni stal po zesnulém Františku Josefovi císařem mladý Karel I., přišel potají s myšlenkou separátního míru se státy Dohody... „Chtěl dostat Rakousko z války. Za manželku měl Zitu z bourbonsko-parmského rodu, který byl rozesetý po celé Evropě. V belgické, tedy nepřátelské armádě, sloužili její bratranci Sixte a Xavier, s nimiž pak Karel tajně jednal. Prohlásil mimo jiné, že mu nebude vadit, když Němci přijdou o Alsasko-Lotrinsko. Nicméně válečnou mašinerii nedokáže zastavit ani panovník, zvláště když o tom spíš jenom sní a jeho generálové věří ve vítězství. Přišla drtivá porážka Italů u Caporetta, přišel i ruský vojenský kolaps a všechno bylo zase jinak,“ popisuje situaci spisovatel Zdeněk Čech.

Tehdy Karel I. přestal usilovat o separátní mír, protože to pro ústřední mocnosti vypadalo znovu velmi dobře. V květnu 1918 však Němci pozvali Karla do svého hlavního stanu v belgických lázních Spa, kde mu jeho podvratnou iniciativu popsali s germánskou důkladností den po dni. Zdrcený Karel sice všechno popřel, přísahal ovšem věrnost Němcům a Rakousko-Uhersko se změnilo v německý přívěsek. „To rozhodlo, že se Západ už nebude s Rakouskem-Uherskem párat,“ říká Čech. V květnu si Němci ještě mohli myslet, že zvítězí, a na západní frontě stále útočili. Ve druhé bitvě na Marně získala však Dohoda navrch a Němci začali ustupovat až do své konečné porážky.

Důvody pro samostatnost Československa začaly tehdy v mezinárodních vztazích vcelku logicky převažovat. Nejdříve Československou národní radu uznala za základ naší budoucí vlády na konci června Francie, a pak už se dominovým efektem přidávaly další země, až ji právě 3. září 1918 uznaly i Spojené státy. A proč bylo zrovna americké uznání tak klíčové? Zdeněk Čech k tomu dodává: „Dodávky z USA, od konzerv s hovězím až po benzín, pršely dohodovým spojencům do klína doslova jako mana z nebes. Navíc američtí vojáci, odpočatí a dobře vybavení, začali v létě 1918 masově nastupovat do boje. Amerika svou silou nakonec válku rozhodla, a měla tudíž v Evropě velké slovo.“  

• Více z rubriky České osmičky s historickým publicistou Zdeňkem Čechem ČTĚTE ZDE