Slovenský politik, prognostik a sociolog Fedor Gál řekl před časem o Janu Kellerovi, že je guru levice. Ačkoli se ne každému může toto označení profesora zamlouvat, úsudek si může každý z jeho myšlenek udělat sám. Na Slovensku o něm zase hovoří jako o sociologickém Nohavicovi. Každopádně tématem přednášky byla otázka, zda si žijeme nad poměry a také to, jak ovlivňují a budou ovlivňovat životy lidí skryté elity.

„Mluví se již tak třicet, čtyřicet let o tom, že z průmyslové společnosti přecházíme k postindustriální společnosti. A všichni se přitom divíme, co to obnáší. Očekávání tohoto přerodu totiž byla obrovská, což dokazují i knížky věhlasných autorů, které v 60. letech na toto téma vycházely. Podle nich hlavní kvalifikací této doby, v které nyní žijeme, neměl být majetek, ale vzdělání. A to dokonce vzdělání nikoli praktické, ale teoretické. Veřejný sektor měl získat převahu nad soukromým, a i ti, co by v tom soukromém zůstali, by měli usilovat o to, do toho veřejného sektoru proniknout. Podle toho by tedy měli nyní rozhodovat filozofové a nikoli bankéři. Jak by to vypadalo nyní, pokud by se ty vize naplnily, nevíme, ale vidíme v přímém přenosu, jak to vypadá, když rozhodují bankéři,“ řekl Jan Keller.

Sny o vymýcení sociálních problémů se nesplnily - naopak

Podle prognóz sociologů 60. let tedy měly v tomto období být již vymýceny sociální problémy, všude by měla být dominantní masivní střední třída. Jenže, jak víme, nic z toho se nesplnilo. Naopak začaly převládat jiné faktory. Mimo jiné v těchto souvislostech Jan Keller zmínil sociální a ekonomické násilí a vysvětlil, co to v praxi znamená.

„Je to neúprosný boj o místo. U toho sociálního násilí ani mnohdy nevnímáme, že k němu dochází. Příkaz chovat se zodpovědně jako dospělý jedinec, být u toho mobilní, flexibilní, bereme jako samozřejmost – přitom to je psychologická léčka. Je to totiž podmíněné tím, být úspěšný – jedině úspěšný. Jenže ne každý člověk má pro to vytvořeny stejné podmínky a někdy se ocitá v situacích, které prostě, i kdyby chtěl sebevíc, ovlivnit nemůže. Pak je bezradný ne jako ten požadovaný dospělý člověk, ale jako dítě,“ konstatoval dál Keller.

Elita se uzavírá jen mezi sebou. Šance do ní proniknout už jsou téměř mizivé

Ekonomické násilí, které je také podle něj současným jevem společnosti a systému, je přitom horší než třídní boj. „Je to válka všech proti všemu. Neoliberalisté navc tvrdí, že ten, kdo je pak tím poraženým, si za to vlastně může sám. A tak vzniká napětí mezi tím, co je žádané a doporučované, a mezi tím, co je reálné či v možnostech lidí. Elita se totiž v té současné sociální struktuře uzavírá. Cestu k vrcholnému úspěchu, čelným pracovním místům a pozicím mají urovnanou v posledních desetiletích výrazně zřetelněji již jen potomci té elity. Ve světě se dělalo srovnání absolventů ekonomických a právnických fakult v rozsahu několika desetiletí a ukázalo se, že do významných řídících pozic mají šanci se dostat a proniknout už jen ti, kteří jsou potomci těch, kteří tam již nyní sedí. Ještě trochu spravedlivou možnost mají absolventi ve skandinávských zemích, nejmenší naopak například ve Francii či Španělsku. Potvrzuje to to, že významným a zcela zásadním zdrojem úspěchu je takzvaný sociální kapitál – tedy kontakty rodičů,“ popsal současný stav systému známý profesor sociologie.