Václav Klaus má pocit, že v roce 1968 se v Československu opravdu něco dělo a ač patřil k lidem, kteří se podle jeho vlastních slov stavěli skepticky k tomu, co mohl rok 1968 přinést, nesporné je, že se opravdu něco dělo. Rok 1968 podle Klause řadě lidí otevřel oči, pokud jde o pohled na Sovětský svaz, ale vypovídal prý také leccos o Čechoslovácích samých a o jejich ochotě se později nechat tzv. znormalizovat.

Teď už podle Klause jen přikyvujeme tomu, co se kolem nás děje a některým mocnostem. Tak to vidí druhý český prezident.

„Že teď jako země tolik, a zcela mimo naše síly a význam, fandíme Ukrajině, je částečně způsobeno naším špatným svědomím, že jsme se tehdy nezmohli na odpor. A absurditu našeho uvažování snad nejlépe ukazuje opožděná heroizace jediného člověka, který nepodepsal Moskevské protokoly, Františka Kriegela. … Do srpna 1968 jsme se v rozporu se zájmem mocných o něco pokoušeli. Teď mocným – i když jsou na jiné světové straně – jen přikyvujeme. Kdy se v dnešní české vládě objeví alespoň nějaký ten František Kriegel?“ zeptal se.

Dlouhodobě tvrdí, že nemalá část dnešních Čechů, Moravanů a Slezanů hledí na Rusko s hysterií. Tento svůj názor vyjevil např. v rozhovoru pro Českou televizi v roce 2018.

„Jistá hysterie, která je vedena proti dnešnímu Rusku, samozřejmě souvisí s 21. srpnem 1968. A můj permanentní pokus říkat, že to bylo trošku něco jiného a že to byl komunistický Sovětský svaz, a ne dnešní Rusko, málokdo chce vzít na vědomí,“ řekl tehdy Klaus. „Pořád se někteří významní hrdinští jedinci, kteří kdovíco dělali v roce 1968, tak významně angažují ve své protiruské kampani, že se tomu musím usmívat,“ dodal.

V roce 2008, v časech 40. výročí invaze, se k srpnu 1968 vyjádřil ještě jako prezident, kterým v té době byl již 5 let a dalších 5 let měl ještě před sebou.

„V oněch srpnových dnech se stalo veřejným majetkem rčení, že „nás obsadili Rusové“, což není úplně pravda, neboť invazi vedla a hlavní odpovědnost za ni měla sovětská totalitní moc. Obětí komunistického totalitního režimu byly i desetimiliony Rusů, a spolu s nimi příslušníci dalších národů a národností tehdejšího Sovětského svazu. Velmi podobně dopadly i miliony občanů východoevropských zemí, kam se tento režim rozšířil po druhé světové válce za aktivního přispění místních pomocníků a přisluhovačů,“ pravil Klaus v pozici prezidenta.

„Dodnes si nezanedbatelná část naší společnosti myslí, že sen o naší samostatnosti a svrchovanosti, kvůli němuž tolik skvělých českých mužů a žen obětovalo své životy, zdraví, svobodu či životní dráhy, byl, je a bude pouze utopickou fikcí. Že formulovat své vlastní národní a státní zájmy a usilovat o jejich prosazení, je věc předem odsouzená k nezdaru. Že bez ohledu na to, jaký právě je na našem území společenský režim, musíme brát ohledy především na zájmy velmocí a mezinárodních uskupení, nevyrušovat, neprovokovat, nevstupovat razantně do dění kolem nás, ale spíše v mírném a uctivém předklonu brát z toho, co je nám více či méně velkoryse nabízeno. Jak to i na naši adresu před několika lety vyjádřil jeden světový politik – musíme umět „nepropást svou příležitost mlčet“. Jinými slovy, je od nás žádáno přijmout jako axiom všeobecnou platnost doktríny o omezené státní suverenitě relativně malé země a teprve v jejím rámci se pokoušet získat, co je možné. Je to od nás očekáváno mimo jiné i proto, že je známo, že jsme si to dlouho nechávali líbit,“ doplnil tehdy také prezident.