Pane Cílku, já vás znám už delší dobu, vy jste člověk nadprůměrně inteligentní s obrovským rezervoárem znalostí. Vy patříte jednoznačně do té elity, do té „pražské kavárny“. Možná už na vás čekají. Abyste si to nepokazil. Nechcete si ten rozhovor přece jen ještě rozmyslet?

Podívejte se, pane Procházko, nemluvíme spolu přece poprvé, taky u vás vnímám inteligenci, zkušenosti, rezervoár a především slušnost a zdvořilost. A s tou jsem se setkal, kdykoliv jsem jednal s někým z Parlamentních listů, i když jsem ten rozhovor třeba odmítl. Ale tentokrát rozhodně ne, protože my tady chceme mluvit o celospolečenském tématu, které se týká nás všech! Bez ohledu na nějaké politické sympatie a preference.

Chtěl jsem vás jen upozornit.

Já vím, že mě budou nenávidět! Toho jsem si samozřejmě velmi dobře vědom, ale na tom by si měl člověk dneska spíše zakládat, nemyslíte? (smích...)

Alea iacta est – aneb kostky jsou tedy vrženy! Pojďme tedy k meritu věci. Změna klimatu – to je sousloví, které dnes představuje už jakousi celospolečenskou mantru. U některých způsobuje zcela nekontrolovaný strach z budoucnosti, ti ostatní se v této souvislosti vyznačují naprostou netečností. Jaký je názor a pohled odborníka?

Podle mého dlouhodobého názoru je klimatická změna zcela reálná záležitost.

Ale všimněte si, jak média neustále oscilují okolo, řekněme, hladiny důležitosti tohoto tématu.

Ano, určitě, já vám rozumím. Vždycky se to vynoří nad tu hladinu a vypadá to, že zítra bude konec světa, a stejně tak rychle to zase začne opadat.

Dobrá, ale nechme média. Hrozí nám tedy skutečně něco konkrétního?

Pokud máte na mysli nějakou velkou klimatickou změnu, tak to rozhodně ne. Já bych tu především nemluvil pouze o klimatické změně, protože ji způsobuje řada dalších faktorů, takže, řekněme, celkové změně.

Pane doktore, je to tedy skutečně tak akutní?

No, ono je to akutní už 20 let. A přesto vám můžu říct, že já osobně jsem se v poslední době uklidnil a řekl jsem si, že s tím stavem světa můžeme něco dělat, že to není vůbec ztracené. Já bych to přirovnal k pocitu, kdy mám strach z války, ale už jsme narukovali, takže teď už jdu bojovat, to záleží na tom, jak silný bude ten náš čelní útok, v jakých zemích zaútočíme, jaké použijeme zbraně atd. Ale určitě je hodně důležité odlišovat ten konkrétní signál, který se časem stává politickým, a tím pádem i mediálním.

Zajímavé to je, že z hlediska jakési environmentální psychologie a ekologie už jsou tady patrné například také prokázané deprese zvláště u mladých lidí mezi 18 a 21 lety, což tady dřív nebývalo. Ti lidé jsou zkrátka zklamaní z vývoje světa a obávají se ho. Říká se tomu environmentální smutek. To je už oficiální název.

Mnohé odborné výhledy na postupné a systematické vysušování zeměkoule připomínají spíše apokalypsu, protože už víme, kde všude nebudeme moci žít. Připomíná mi to Čapkovu válku s mloky – stáhněte se do hor, ty se budou bourat až jako poslední… to ale nemá smysl se potom o cokoliv snažit, je-li to takto narýsováno…

Ano, klimatické změny například v Pákistánu, části Íránu nebo některých místech Afriky jsou a budou opravdu osudové a nevratné. Na druhé straně jsou tu ale také prognózy, které v roce 2050 počítají naopak s ochlazením – zejména severní Evropy a možná i střední. To ochlazení by bylo paradoxně ovlivněno oteplením, díky kterému se zvýší tání ledovců, a tím se zastaví ten systém mořského proudění, které přináší teplo nahoru na sever Evropy.

Tak to není zase tak špatná zpráva, zvláště pro obyvatele severní Evropy…

To jistě není, ale jsou tu v zásadě tři scénáře. Ten první počítá s oteplením o 1,8 stupně, ale v červenci a srpnu o pět až šest stupňů. A to si myslím, že je bohužel asi nejrealističtější. To znamená, nekupovat si sem husky nebo malamuty a zařídit si radši klimatizaci! Co je pro nás samozřejmě ze všeho nejdůležitější, to je teplota a voda.

Druhý faktor, který vnímá daleko méně lidí, to je nebezpečí dusičnanů, které mohou ničit oceán. A na souši, tam jde o takzvanou nitrifikaci (proces oxidace amoniaku, který vytváří vodíkové kationty, jež okyselují půdu, hlavně při přehnojování)..

To může způsobovat takové ty zelené rybníky plné řas a žabince, jak je někdy vídáme, ale především oslabuje les. Pokud tam zavedete dusičnany a nedejbože i to hnojení, tak spustíte dost podstatný proces. A stejné látky obsahují i například některé houby. Takže teď se třeba neustále řeší kůrovec na sto způsobů, ale upřímně řečeno strom a václavka představuje ještě daleko větší problém.

To znamená, ten druhý proces je ta nitrifikace, která mění obrovská území. A toho se jen tak nezbavíme. Mimochodem 55–60 procent potravin dnes získáváme právě umělými hnojivy. Kdybychom je neměli, tak z toho dostaneme s bídou polovinu.

A konečně za třetí tu máme vysokou koncentraci kyseliny dusičné, oceán se stává kyselejší, a tím zaniká nebo může zanikat či přetvářet se celá řada organismů a živočichů, kteří žijí v tom překyseleném moři.

Pane doktore, tady se neustále objevují a vytvářejí vize a prognózy, jak ta změna klimatu ovlivní Afriku, zejména ve vztahu k tamním obyvatelům. Protože předpovědi tvrdí, že Evropa se bude muset připravit na exodus až jednoho sta milionů Afričanů. Co si o tom myslíte vy?

Podívejte se, tady je potřeba vzít v úvahu přirozený chod toho klimatu, podle něhož jsou dneska ty extrémy daleko větší a častější, než to bývalo dříve.

Ale jsou stále určité zákonitosti, které platí. Tak například ta západní Afrika má pravidelně jednou za čas období poměrně zásadního sucha. Ale říkám jednou za čas. Přesto jsou tu oblasti, které opravdu budou co nevidět neobyvatelné, takže ti lidé samozřejmě budou někam směřovat relativně v hojném počtu (i když tedy rozhodně ne 100 milionů...) Zajímavá je také určitě časosběrná studie, kterou už 30 let dělají Britové ve východní Africe, a to zejména v Ugandě.

A celé se to dá shrnout do jednoduchého závěru: když je období dostatku vláhy, tedy vody, tak dochází k populační explozi. Naproti tomu jestliže naopak nadejde to období dlouhého sucha, což bývá tak jednou za rok nebo pouze za tři, tak když se předtím zvýší populace, tak dochází k vlnám genocidy. To se stalo například, uvedu jako naprostý extrém, ve Rwandě. To jistě všichni známe z médií.

Ale všechno v přírodě, co se určitým způsobem mění v rámci jedné lokality, to můžeme nazvat jako kolektivní paměť a podle té kolektivní paměti neboli odezvy celého toho ekosystému se také řídí život těch obyvatel.

Takže abych tomu dobře rozuměl, rozkvět africké populace je závislý na úrodě a ta je zase závislá na vodě, je to tak?

Ano, přesně tak. Zkrátka když se zvýší počet lidí, zvýší se výrazně populace – ale když do toho přijde pořádné sucho, tak je prostě veškerá populační politika k ničemu...

Rozhovor vedl Tomáš Procházka