Proč se lidé nechají vodit za nos? Nejspíše z nevědomosti. Člověku vedenému za nos nepřijde na mysl, že se tak děje, neboť si na špičku nosu nedohlédne. Jiným vysvětlením je naivita: „Přece by nám nelhali? Proč by to dělali?“ Tahání za nos je běžné i kvůli lenosti myslet. Myšlení bolí. Anebo dokonce kvůli strachu používat vlastní hlavu, která by mohla vyprodukovat cosi kolidující se všeobecně akceptovaným narativem.

Tahání za nos je synonymem manipulace a manipulace se dnes ráda maskuje módním termínem „narativ“. Narativem se myslí vyprávění, ve kterém se popis a výklad události anebo skutečnosti podřizuje určitému záměru. Narativ tedy nemusí být a obvykle ani není pravdou. Je interpretací skutečnosti, závazným výkladem, který nemá ambici vylíčit situaci nestranně, objektivně, z nadhledu, s otevřenou myslí. Narativ je svou povahou ne-pravda, je tvrzením, na kterém se jeho stoupenci shodnou a jež má svou protiváhu v opozičním narativu, který taktéž nemá oporu v pravdě. Ve světě soupeřících narativů není místo pro kompromis. Je to svět, ve kterém na pravdě nezáleží.

O tom, kým se necháme vodit za nos, se rozhoduje ve volbách. Volby jsou soubojem narativů, takže nehrozí, že by o vítězi rozhodoval rozum anebo kdo má pravdu. Po volbách se pak předstírá, že vítězný narativ je hlasem lidu, demokratickou volbou, která zvoleným politikům propůjčuje právo držet se svého narativu čili vodit v příslušném volebním období občany za nos.

Síla narativu je pozoruhodná. Vírou, že zvolili dobře, neotřese u stoupenců vítězného narativu nic. Poučným příkladem je třetinová podpora občanů a loajalita médií k vládě, které, jak to přehledně sesumíroval Ivan David, se podařilo za jeden rok snížit reálné příjmy o osm procent, akceptovat green deal, rozvracející průmysl, zemědělství a sociální jistoty obyvatel, přidat se k militarizaci, směřující k zapojení se do války a souhlasící s imigrací, jejíž důsledky dnes pozorujeme na Západě. Jde o vládu, která masivně zadlužuje příští generace, souhlasí s odevzdáním moci EU a vzdává se jménem svých občanů své svrchovanosti.

Nic z toho neotřáslo českým vládně-mediálním narativem, že společnost je na správné cestě, když se konečně zbavila Babiše a Zemana, vymezila se proti Rusům a Číňanům, spojila se s Američany, pokud jde o válku, a s Bruselem, se kterým čile zachraňuje planetu před člověkem. K tomu máme pochopení pro migranty a sexuální menšiny. Prioritou jsou hodnoty, a pokud jde o situaci vlastních občanů, vládně-mediální narativ optimisticky hlásá, že „spolu to zvládneme“.

Předností narativu, u kterého je jedno, zda je, či zda není pravdivý, je jeho rezistence na oponenturu. Věřící menšina u moci nemá potřebu něco vysvětlovat, obhajovat, diskutovat, ale ani něco organizovat, anebo dokonce řešit. Žijeme v éře, kdy se vlády sveřepě drží svých narativů a občany vodí za nos. A světe div se – funguje to!