Pane doktore, když Donald Trump vyhrál podruhé prezidentské volby, sjednotila se proti němu fronta „vzdělanců“, „umělců“ a bývalých prezidentů Billa Clintona a Baracka Obamy. Ti hájili práva menšin, boj proti globálnímu oteplování a podobné výdobytky. A mě napadlo: Nesnaží se současné elity udělat svět tak složitým, že je porazí, s prominutím, blbec, za kterého Donalda Trumpa mají?

Máte pravdu, že to trochu připomíná Alexandra Velikého a jeho příběh. V roce 334 př. n. l. Alexander stál před vozem ve městě Gorgion a uvěřil pověsti o vládě nad světem toho, kdo najde oba konce tam na paměť umístěného uzlu. Nezdržoval se hledáním skrytých konců a uzel, který nikdo nedokázal rozplést, přesekl. Jen proto, že se věřilo – kdo uzel rozváže, stane se vládcem celé Asie. Dodnes nevíme, zda Alexander jednal z nedočkavosti nebo nerozvážnosti, nebo se u něho objevila později oslavovaná rozhodnost. 

Donald Trump ještě není Alexander Veliký, ale třeba si to už myslí. Nejen globální pospolitost politiků a umělců, stejně jako lidí ochotných na politiky střílet, ve Spojených státech, stejně jako na Slovensku. I ti se pohybují po této trajektorii. Dokonce jde i o osoby americkému politickému prostředí tisíce kilometrů vzdálených. Demonstrují to slova, která v České republice dokázali zveřejnit nejen prezident republiky, ale i jeden europoslanec a jeho otec, zvláštním způsobem připojený ke Kanceláři prezidenta republiky. Jsou nám příkladem, že touha po moci a majetku zatemňuje mysl. A nedočkavost být hérostratovsky světoznámými je dovede k vymýšlení šarád a kalamburů, kterým oni sami přestávají věřit a rozumět jim.

A tak je čeká setkání s vysmívaným a jednoduchým Donaldem Trumpem, který jejich zauzleným představám může odpovědět ještě jednodušším K. O.

Tyto volby, bohužel, postavily proti sobě muže a ženy. Respektive demokratická kandidátka Harrisová ve spolupráci s manžely Obamovými stavěla kampaň na tom, že jednotlivé americké státy nesmějí rozhodnout o své „potratové“ politice. Ani já ani vy jistě nechceme zakazovat potraty, ale byla taková rétorika ze strany Harrisové šťastná?

Nevím, zda potratová rétorika byla velkým volebním tématem, ale na některých amerických univerzitách, okolo kterých jsem prošel na východním pobřeží a na kousku západu, to bylo v různých dobách velké téma. Také tentokrát, alespoň podle některých českých korespondentů, byla komentována místa, kde právo na svoje tělo bylo pro některé ženy a dívky důležitější než Evropská unie nebo válka na Ukrajině. Stejně se nám zdál být mimo hlavní volební téma pláč nad dvěma utracenými veverkami, ale ve Spojených státech se takové věci dějí. Známe to ze slavného filmu Vrtěti psem, z hádky o tom, zda Američané, při nějakém neštěstí nebo za války, zachraňují raději kočky než psi. Filmový štáb, který tento spor vede, a nedovede ke konci, se dovolává rozdílného sentimentu na východě nebo západě Spojených států.

Že to bylo trochu upřílišněné, nám připadá jen proto, že toto téma bylo u nás literárně zpracováno emancipovanými ženami už v 19. stol., že i náboženské předsudky nebo společenské porozumění mají u nás relativně dlouhou tradici. Kdybych si to mohl dovolit říct kriticky, to, že je ve Spojených státech vysoká úroveň humanitní a technické vzdělanosti, ještě neznamená, že porozumění rodinným problémům, často ovlivňované neuvěřitelně proměnlivou morálkou, má oporu v religiozitě protestanských obcí, katolických sdružení, židovstvím a jiných importovaných konfesí.

Pro nás v Evropě, potažmo v České republice, je asi nejdůležitějším výstupem voleb Trumpova nechuť financovat konflikt na Ukrajině. A naši „povolaní“ si to vyložili tak, že musíme dávat více na zbrojení. O čem to vypovídá?

O penězích vložných do pomoci, nebo vynaložených jako investice do Ukrajiny, se sice už diskutuje dost intenzivně, ale stále ještě ne na nejvyšší politické úrovni. Ale i tam v poslední době opatrněji. Přitom je to velmi jednoduché. Existuje omezený objem finančních prostředků a úvěrů, a s těmi musí někdo odpovědně hospodařit. Asi před týdnem jsem se dočetl, že nějaký vysoký ukrajinský činitel prohlásil, že z peněz určených pro Ukrajinu z USA, se do země dostalo jen asi 10 %. Předpokládám, že nelze tvrdit, že ty ostatní skončily na účtech oligarchů, ať již ukrajinských, ruských nebo amerických, nebo že kolují i v našich zemích po neviditelných tocích zájemců o participaci na výrobě smrti mladých, a dnes už i starších Ukrajinců. Chápu, že generálové chtějí, aby mohli kontrolovat stále větší balíky peněz, ale když nevíme, jak s nimi hospodaří, a slyšíme povídání o 2–3 % z HDP, měli bychom se ptát, kdo kontroluje i soukromá daňová přiznání vyšších důstojníků nebo zaměstnanců MNO. A ptát se, zda někde nežijí životem vojenských zbohatlíků. I to se na celém světě stává, a i z Ukrajiny přicházejí nesmělé zprávy o korupci nebo jiných nepřístojnostech. Na jedné straně tušíme hřbitovy s dávno zapomenutými jmény padlých, vidíme nepřehlédnutelné doživotní invalidní hrdiny, a pak také ty, kteří nevědí kam s penězi. A jako vždy, také ty, kdo jim pomáhá, aby o ně co nejrychleji přišli.

Lze „zařídit“ mír tím, že se vzdáme ambicí na Ukrajině, Gruzii, v Moldávii a jinde na území bývalého SSSR, jehož rozpad nyní stále řešíme?

Asi to v dnešním světě, ve kterém vyučujeme různé pospolitosti a národy lidským právům, není možné. Zloba a svár, jak o něm zpívala Marta Kubišová ve svém hitu, který je už zase na seznamu, nepominuly. A pohled na bohatství bývalého Sovětského svazu lákalo a láká generace dobrodruhů, kteří dodnes nevymřeli. Asi před týdnem jsem objevil popularizovaný seznam vývozu bohatství z republiky Sacha (na Sibiři asi 3/4 EU) a myslel jsem si, že je to dokument z doby Petra Velikého. Zlato, diamanty a kožešiny. A pak snad celá Mendělejevova tabulka prvků. 

Pravdu mají samozřejmě ti, kteří mluví o ruském impériu, ale někdy zapomínáme, jak impéria Čína, Spojené státy a Ruská federace vznikala, existují a jak budou zanikat. Obvykle se tyto Velké země snaží udržovat sounáležitost různých částí sdružených kolem metropole. Rozšiřují se připojováním, podle trochu ze Spojených států dovezeným právem na sebeurčení až do odtržení (Woodrow Wilson 1918). Ale protože jejich státní mýtus je vytvářen po staletí zemským nacionalismem, idea této říše, nebo impéria, se považuje za nedotknutelnou, nesmrtelnou. Někdy se mi zdá, že dokonce i Velká Británie stále vidí své impérium ve zbytkových rozměrech po druhé světové válce a neumí si představit, že jsou dějiny poloostrova Krym, a také třeba Gruzie, vnímány v Moskvě jako dočasně odpojená, ale stále blízká provincie. Zejména, když v čele ruského impéria stál a jeho jménem vedl vítězné války Gruzínec Josef V. Stalin.

Když budu opravdu ošklivý, tak Kamala Harrisová byla čtyři roky viceprezidentkou muže, o jehož fyzické způsobilosti řídit „zeměkouli“ se pochybovalo. Nakonec ho jako kandidátka nahradila. A mnoho se do ní investovalo. Přesto prohrála. Co jí chybělo?

Trochu mi připomínala Babičku Mary V+W, kterou chtěla malá stejně jako velká strana, že bude mít o hlas víc. Přišla v okamžiku fyzického úpadku Joea Bidena, v době neschopnosti demokratických a také stárnoucích byrokratů. Do volebního boje přinesla jen snadno zapamatovatelný úsměv a schopnost stát se výběrčím sponzorských darů, kterých ale její tým nedokázal využít. Času bylo málo, nedošlo ani na primárky. Nevím, jakou roli sehrála její právnická pověst, ale z některých vyjádření jejích kolegů, dokonce publikovaných ad marginum, a asi omylem, i u nás, se zdá, že proti ní bylo využito i něco z její mimopolitické minulosti. Sice to vypadá na hanobení z nepřiznaného zákulisního prostředí, ale protože víme, jako to bylo se všemi prezidentovými muži, mohli bychom i nad tím přemýšlet.

Je pravdou, že „president-elects“ vždy mívali po zvolení sofistikovaný, připravený projev. Donald Trump místo toho oslavil Elona Muska, sdělil další jednoduché věty a slíbil, že se lidé budou mít lépe. Skončila tím doba projevů a řečnické inteligence? Nebo už na to prostě jen lidé nejsou zvědaví a chtějí od politika „výkon“?

Myslím, že jsme to nedávno právě v PL vzpomínali. Politiku spoluvytvářejí hesla a symboly. Odstraňte symboly a hesla a zmizí politika, říká klasik politických věd ve Spojených státech. Jednoduché věty, někdy jen slova, ale hlavně opakovat, opakovat! Správná gestikulace, úprava Amerika first!, trochu jinak, ale jen tak, aby všichni rozuměli. Gesta, úsměvy, obětí, políbení téměř Brežněvovské, a je to víc než Havlovy eseje na téma Naše země nevzkvétá! Dokonce i náš pan prezident a jeho okolí pochopili, že věta o tom, že Trump je odporná lidská bytost, nebo že Lidé mají právo vzít zbraň a smést ho, nebo ještě jeden téměř revoluční apel Musíme se usebrat – je to nechutná bytost (cit. podle Echo24.cz), budou zaznamenána. A nezapomenuta, i kdyby všechny ostatní projevy z tohoto prostředí byly sepsány třeba vojensky broušenou, ale poetickou češtinou.

Nepohoršuje vás coby vzdělaného člověka s historickou pamětí a teoretickými znalostmi takový vývoj?

Byl jsem poučen Milanem Kunderou a jeho Nesmrtelností už v roce 1990, že k úspěchu na veřejnosti stačí nestydět se za svou nevzdělanost, naučit se alespoň dvě stě slov a ta neustále opakovat, opakovat. Radovan Lukavský tomu říkal s noblesou, že někteří lidé mluví moc rychle. Denně vidíme a slyšíme ve všech TV, jak se bojuje o rychlost v čase, o kterém si mluvčí myslí, že tvoří energii (myšleno moudrost mluvčího). Číst poezii se dnes považuje za něco pro blouznivce, kteří se stýkají jen mezi sebou nebo v prostředí, které nám připomíná dobu F. L. Věka. Hudbu nahradil hluk, jevištní řeč hysterický křik, zpěv a krásu pohybu v prostoru erotiku překrývající vulgární sexualita.

Nemyslím si, že se musím přimlouvat, aby všichni poslouchali krásnou češtinu pana profesora Piťhy, ale snad by si na něho nemusely stěžovat ani osoby duchovní a vyčítat mu, že přednesl své varování před duchovním zánikem národa v prostorách chrámu sv. Víta v Praze.

Když jsem už zmínil někdejší Sovětský svaz. Michail Gorbačov koncem 80. let „zradil“ československé politbyro tím, že nechtěl bránit jeho zřízení. A přinejmenším Miloš Jakeš to nesl tak, že dle něj Gorbačov „zradil“. Dopadnou nyní bez patřičné opory úplně stejně Fiala, Pekarová, Rakušan, Lipavský a další, kteří se vždy zaštiťovali termíny jako „prozápadní ukotvení“ a kteří spoléhali na Spojené státy coby na mocenskou oporu?

To je trochu vyzývavá a naléhavá metafora a přirovnání. Ale dá se předpokládat, že něco podobného, jistě v mírnějším provedení, se může přihodit. Ještě si mnozí pamatujeme boj o místo v poslední americké vojenské helikoptéře, odlétající ze Saigonu, nešťastníky zavěšené na podvozku transportního vojenského letadla někde u Kábulu, a to jsou jen příklady, které dráždí fantazii bezohledných mstitelů nebo bojovníků za pravdu všech pravd. Ale umím si to představit také v opačném gardu. Třeba budou odcházet z Čech, Moravy a Slezska, jak je u nás zvykem zase mnozí jinověrci a povinní nebo dobrovolní vyhnanci z Čech až na konec světa. Ale ti dnes ukotvení jsou schopni také se odkotvit rychleji, než si dnes umíme představit.

Němčina v pohraničí, která se netýká jen tam žijících německy mluvících občanů ČR, ale i státních a obecních úředníků, kteří s nimi budou muset úřadovat v němčině, bude dobrou přípravou na nová ukotvení. Takže dobrý, jen hlavně, jak říká Hugo Pludek v Havlově Zahradní slavnosti, a já parafrázuji, aby na nás nepřišli Číňani, to by po nás neštěk ani pes!