Pane doktore, když Donald Trump vyhrál podruhé prezidentské volby, sjednotila se proti němu fronta „vzdělanců“, „umělců“ a bývalých prezidentů Billa Clintona a Baracka Obamy. Ti hájili práva menšin, boj proti globálnímu oteplování a podobné výdobytky. A mě napadlo: Nesnaží se současné elity udělat svět tak složitým, že je porazí, s prominutím, blbec, za kterého Donalda Trumpa mají?

Máte pravdu, že to trochu připomíná Alexandra Velikého a jeho příběh. V roce 334 př. n. l. Alexander stál před vozem ve městě Gordion a uvěřil pověsti o vládě nad světem toho, kdo najde oba konce tam na paměť umístěného uzlu. Nezdržoval se hledáním skrytých konců a uzel, který nikdo nedokázal rozplést, přesekl. Jen proto, že se věřilo – kdo uzel rozváže, stane se vládcem celé Asie. Dodnes nevíme, zda Alexander jednal z nedočkavosti nebo nerozvážnosti, nebo se u něho objevila později oslavovaná rozhodnost. 

Donald Trump ještě není Alexander Veliký, ale třeba si to už myslí. Nejen globální pospolitost politiků a umělců, stejně jako lidí ochotných na politiky střílet, ve Spojených státech, stejně jako na Slovensku. I ti se pohybují po této trajektorii. Dokonce jde i o osoby americkému politickému prostředí tisíce kilometrů vzdálených. Demonstrují to slova, která v České republice dokázali zveřejnit nejen prezident republiky, ale i jeden europoslanec a jeho otec, zvláštním způsobem připojený ke Kanceláři prezidenta republiky. Jsou nám příkladem, že touha po moci a majetku zatemňuje mysl. A nedočkavost být hérostratovsky světoznámými je dovede k vymýšlení šarád a kalamburů, kterým oni sami přestávají věřit a rozumět jim.

A tak je čeká setkání s vysmívaným a jednoduchým Donaldem Trumpem, který jejich zauzleným představám může odpovědět ještě jednodušším K. O.

Tyto volby, bohužel, postavily proti sobě muže a ženy. Respektive demokratická kandidátka Harrisová ve spolupráci s manžely Obamovými stavěla kampaň na tom, že jednotlivé americké státy nesmějí rozhodnout o své „potratové“ politice. Ani já ani vy jistě nechceme zakazovat potraty, ale byla taková rétorika ze strany Harrisové šťastná?

Nevím, zda potratová rétorika byla velkým volebním tématem, ale na některých amerických univerzitách, okolo kterých jsem prošel na východním pobřeží a na kousku západu, to bylo v různých dobách velké téma. Také tentokrát, alespoň podle některých českých korespondentů, byla komentována místa, kde právo na svoje tělo bylo pro některé ženy a dívky důležitější než Evropská unie nebo válka na Ukrajině. Stejně se nám zdál být mimo hlavní volební téma pláč nad dvěma utracenými veverkami, ale ve Spojených státech se takové věci dějí. Známe to ze slavného filmu Vrtěti psem, z hádky o tom, zda Američané, při nějakém neštěstí nebo za války, zachraňují raději kočky než psi. Filmový štáb, který tento spor vede, a nedovede ke konci, se dovolává rozdílného sentimentu na východě nebo západě Spojených států.

Že to bylo trochu upřílišněné, nám připadá jen proto, že toto téma bylo u nás literárně zpracováno emancipovanými ženami už v 19. stol., že i náboženské předsudky nebo společenské porozumění mají u nás relativně dlouhou tradici. Kdybych si to mohl dovolit říct kriticky, to, že je ve Spojených státech vysoká úroveň humanitní a technické vzdělanosti, ještě neznamená, že porozumění rodinným problémům, často ovlivňované neuvěřitelně proměnlivou morálkou, má oporu v religiozitě protestanských obcí, katolických sdružení, židovstvím a jiných importovaných konfesí.

Pro nás v Evropě, potažmo v České republice, je asi nejdůležitějším výstupem voleb Trumpova nechuť financovat konflikt na Ukrajině. A naši „povolaní“ si to vyložili tak, že musíme dávat více na zbrojení. O čem to vypovídá?

O penězích vložných do pomoci, nebo vynaložených jako investice do Ukrajiny, se sice už diskutuje dost intenzivně, ale stále ještě ne na nejvyšší politické úrovni. Ale i tam v poslední době opatrněji. Přitom je to velmi jednoduché. Existuje omezený objem finančních prostředků a úvěrů, a s těmi musí někdo odpovědně hospodařit. Asi před týdnem jsem se dočetl, že nějaký vysoký ukrajinský činitel prohlásil, že z peněz určených pro Ukrajinu z USA, se do země dostalo jen asi 10 %. Předpokládám, že nelze tvrdit, že ty ostatní skončily na účtech oligarchů, ať již ukrajinských, ruských nebo amerických, nebo že kolují i v našich zemích po neviditelných tocích zájemců o participaci na výrobě smrti mladých, a dnes už i starších Ukrajinců. Chápu, že generálové chtějí, aby mohli kontrolovat stále větší balíky peněz, ale když nevíme, jak s nimi hospodaří, a slyšíme povídání o 2–3 % z HDP, měli bychom se ptát, kdo kontroluje i soukromá daňová přiznání vyšších důstojníků nebo zaměstnanců MNO. A ptát se, zda někde nežijí životem vojenských zbohatlíků. I to se na celém světě stává, a i z Ukrajiny přicházejí nesmělé zprávy o korupci nebo jiných nepřístojnostech. Na jedné straně tušíme hřbitovy s dávno zapomenutými jmény padlých, vidíme nepřehlédnutelné doživotní invalidní hrdiny, a pak také ty, kteří nevědí kam s penězi. A jako vždy, také ty, kdo jim pomáhá, aby o ně co nejrychleji přišli.

Lze „zařídit“ mír tím, že se vzdáme ambicí na Ukrajině, Gruzii, v Moldávii a jinde na území bývalého SSSR, jehož rozpad nyní stále řešíme?

Asi to v dnešním světě, ve kterém vyučujeme různé pospolitosti a národy lidským právům, není možné. Zloba a svár, jak o něm zpívala Marta Kubišová ve svém hitu, který je už zase na seznamu, nepominuly. A pohled na bohatství bývalého Sovětského svazu lákalo a láká generace dobrodruhů, kteří dodnes nevymřeli. Asi před týdnem jsem objevil popularizovaný seznam vývozu bohatství z republiky Sacha (na Sibiři asi 3/4 EU) a myslel jsem si, že je to dokument z doby Petra Velikého. Zlato, diamanty a kožešiny. A pak snad celá Mendělejevova tabulka prvků.