Tomio Okamura je podle Pečinky součástí trojhvězdí nové české politiky Zeman-Babiš-Okamura. Je součástí sice nejméně vlivnou, ale zato nejpopulárnější. Jeho úspěch podle Pečinky vychází z autoritativního pojetí politiky, vnímajícího poslanecký klub a další stranické orgány pouze jako kompars. V tomto smyslu je prý dědicem Miroslava Sládka, od kterého převzal i značnou část voličstva v některých oblastech. Tato autoritativnost se prý projevuje i ve víře v úspěch represivních metod.   

Pečinka to považuje za součást širšího fenoménu. Zatímco v devadesátých letech byla vstupenkou do politiky zejména demonstrovaná normálnost a skromnost, dnes se naopak proklamuje bohatství, pod heslem, že kdo už má dost, nebude mít zapotřebí krást z erárního.

Tento argument má různé podoby. Část voličů okouzluje kníže Schwarzenberg svým životem na zámku, část Andrej Babiš svým příběhem selfmademana, co vlastními schopnostmi přišel k tolika penězům, že si dnes může koupit cokoliv a kohokoliv. Ze stejného ranku je i popularita Tomio Okamury s jeho image Jamese Bonda, vymýtače zla s Aston Martinem a krásnou dívkou po boku.

Okamura podle Pečinky staví na do značné míry nesourodém proudu protikorupčních aktivistů, levicových kritiků předchozí nečasovské garnitury a těch, kteří prahnou po revanši za listopad 1989. Pojítkem bylo víceméně pouze prolomení moci tradičních polistopadových stran.

Jeho vize referend a přímé demokracie by se podle Pečinky nakonec obrátila proti němu, protože by vedla k ještě větší dezintegraci politické moci. Prohrané volby by se daly neprodleně zvrátit referendem o odvolání úspěšnějšího soupeře, nebo nepopulárního tématu.

„Přenášením moci na lid“ podle komentátora zavádí Okamura to, čemu již Aristoteles říkal „vláda lůzy“. Není to žádné řešení, ale naopak prohloubení všech současných problémů, které ještě urychlí rozklad a povede k jedinému možnému výsledku - vzniku autoritářského systému, který všechny výdobytky demokracie, pod heslem pořádku, zruší.