„Vyjadřujeme přesvědčení, že Komunistická strana Československa podnikne u vědomí své odpovědnosti nezbytná opatření, aby reakci zatarasila cestu. V tomto boji můžete počítat se solidaritou a všestrannou pomocí ze strany bratrských socialistických zemí.“ Tak zněla závěrečná pasáž dopisu pěti komunistických a dělnických stran z 15. července 1968. Šlo o výsledek klíčového dvoudenního rokování ve Varšavě před padesáti lety. Socialistický tábor pak v Československu udusil všechny zárodky demokracie.

Všichni kovaní soudruzi

„Varšavská schůzka byla záležitost dramatická. Sešli se na ní představitelé pěti bratrských zemí. Jedna byla mohutně bratrská, tedy Leonid Brežněv za SSSR. Dvě celkem nenávistně bratrské, Walter Ulbricht z NDR a Władysław Gomułka z Polska. A nakonec dvě rozpačitě přátelské. Za Bulharsko rozumově nevýrazný Todor Živkov a renesanční člověk z Maďarska – János Kádár,“ vyjmenovává ironicky vysoké představitele pěti států historický publicista Zdeněk Čech. Právě tito pánové a jejich suity debatovali v hlavním městě Polska o obavách z rostoucích demokratických tendencí v ČSSR a z toho, co by to mohlo znamenat pro celý východní blok.

Ostatně Čech jde v popisu některých socialistických vůdců ještě dál: „Ulbricht a Gomułka, to byli opravdoví jestřábi socialistického tábora. První z nich nechal třeba za svého života pojmenovat největší východoněmecký stadion jako Walter-Ulbricht-Stadion. Byl prostě takový. O Živkovovi pamětník těch časů Zdeněk Mlynář prohlásil, že se vyznačoval neuvěřitelnou tupostí a Brežněv mu dokonce občas dával pravicí najevo, ať raději drží jazyk za zuby. Kádár byl jeho pravým opakem a na poslední schůzce státníků před invazí Dubčekovi řekl: ,Prosím vás, vy opravdu nevíte, s kým máte co dělat?‘ Jasněji se tehdy už vpád vojsk naznačit nedal...“

V otevřeném dopise, který vzešel z varšavské schůzky a byl určen Praze, se mimo jiné píše: „Nemůžeme souhlasit s tím, aby nepřátelské síly zatlačovaly vaši zemi ze socialistické cesty a vytvářely hrozbu odtržení Československa od socialistického společenství. To už není pouze vaše věc. To je společná věc všech komunistických a dělnických stran a států vázaných spojenectvím, spoluprací a přátelstvím. To je společná věc našich zemí, které se sdružily ve Varšavské smlouvě, aby zajistily svou nezávislost, mír a bezpečnost v Evropě, aby postavily nepřekonatelnou bariéru piklům imperialistických sil agrese a revanše.“

Bez přítomnosti Čechoslováků

Do Varšavy bylo pozváno i československé vedení v čele s Dubčekem, ale to se nedostavilo. „Schůzka byla svolána jako komunistický inkviziční tribunál. Čechoslováci byli pozváni těsně před ní. Na ÚV KSČ se to sice dvakrát projednávalo, ale pořád s nejednoznačným výsledkem. Nakonec se naši soudruzi rozhodli, že nikam nepojedou. Vycházeli z toho, že když zůstanou doma, neocitnou se v situaci, kdy by museli říct, že se zeměmi socialistického tábora a s jejich výtkami nesouhlasí. Takový nesouhlas by totiž znamenal otevřený rozkol s Moskvou. Někteří z našich zkušených diplomatů však tvrdili, že se do Varšavy jet dalo a že se tam mohlo donekonečna ve směsi ideologicky přijatelných frází, obhajoby vlastních kroků a politicky nezbytné demagogie debatovat s protihráči a těšit se možná i mírné podpoře Kádárových Maďarů. Situace by pak třeba nebyla tak výbušná. Ale kdoví...“ vypráví Zdeněk Čech.

Ústřední výbor Komunistické strany Československa vydal své stanovisko k výsledkům varšavské schůzky už 17. července 1968. Českoslovenští komunisté si v něm mírně sypou popel na hlavu, ale jsou také mírně odbojní. Říkají například: „Dopis pěti stran se zabývá i některými vnitropolitickými problémy naší současnosti. Přijímáme ujištění, že cílem tohoto zájmu není vměšovat se do metod plánování a řízení socialistického národního hospodářství Československa a do našich opatření, směřujících ke zdokonalení struktury ekonomiky, k rozvoji socialistické demokracie, a že se vítá urovnání vztahů mezi Čechy a Slováky na zdravých základech bratrské spolupráce v rámci Československé socialistické republiky.“

Stanovisku, které bylo upřesněno na schůzce ve Varšavě, se později ve světové politologii začalo říkat Brežněvova doktrína. Brežněv nebyl sice klasický sovětský jestřáb, ale musel konat. Při tehdejším rozložení sil v Rusku mu nic jiného nezbývalo. Někdejší novinář Zdeněk Čech parafrázuje to, co Brežněv v listopadu 1968 řekl našemu reformnímu komunistovi Bohumilu Šimonovi na tribuně při oslavách VŘSR v Moskvě: „Víš, soudruhu, vaše chyba byla, že jste si mysleli, že když máte moc, tak si můžete dělat, co chcete. Ale ani já nemůžu dělat, co chci. Z toho, co bych chtěl dělat, mohu uskutečnit nanejvýš jednu třetinu. Kdybych tenkrát nezvedl ruku pro vstup vojsk, tak bys tady dneska neseděl. Ale asi ani já bych tady neseděl.“