„Je to paradox vzhledem k obrovské škále zvěrstev, které nemají obdoby, jichž se v Evropě dopustilo nacistické Německo, že nejdéle fungující zbraní v boji proti fašismu a krajní pravici bylo nikdy je nebrat vážně,“ píše Foster a jako příklady uvádí britský komediální seriál Haló Haló!, výstupy člena komediální skupiny Monty Python Johna Cleese či velké množství filmů, které se strefovaly do Adolfa Hitlera.

V politice pak tento boj vypadá tak, že se s krajní pravicí prostě a jednoduše nikdo nebaví a nebere ji na zřetel. Současná situace v Evropě však nutí k přehodnocení dosavadního přístupu, jelikož nebrat krajní pravici na zřetel již není možné. Na vzestupu je totiž od Řecka až po Amsterodam.

„Politické strany dnes mají přívětivé tváře, například Frauke Petryovou z německé Alternativy pro Německo, Marine Le Penovou z francouzské Národní fronty či Norberta Hofera z rakouské Strany svobody – jejich podkreslující ideologie xenofobie a nacionalismu však zůstává neměnná,“ píše Foster a dodává, že si optimisté myslí, že stále lze tyto skutečnosti ignorovat.

Ač si stále střílí z toho, jak vlastně krajní pravice nikdy ničeho nedosáhne, realita jim nedává za pravdu. Zatímco před ní optimisté zavírají oči, ukazuje, že se strany středu místy rozpadají a nahrazují je razantní strany krajní pravice, jako je tomu například v Rakousku, kde má velkou šanci stát se prezidentem poslanec Strany svobody Norbert Hofer, který se hlásí k protiimigrační rétorice.

• Celý text zde

Aby dokázaly tradiční strany zabránit Hoferovi stát se prezidentem, musely by se sdružit do koalice, ani tak však nemají úspěch zaručen. Jisté však je, že i kdyby to vyšlo, Strana svobody bude jednou z nejsilnějších v příštích volbách.

Ale podobné projekty, kterým se dostává stále větší pozornosti, fungují i v Německu (AfD), Británii (UKIP) či ve Francii (FN), zároveň však i na východě Evropy, který se vcelku nedávno dostal ze spárů komunismu, se lídři jednotlivých zemí předhánějí v tom, kdo zavede tvrdší opatření proti uprchlíkům a kdo bude důrazněji chránit „křesťanskou kulturu proti muslimům a cizincům“.

A všechny tyto strany, ač jim třeba jejich programy nevychází tak, jak by si představovaly, dělají jednu zásadní věc. Aby s nimi totiž mohly tradiční strany soupeřit, musejí jim uzmout voliče, více se proti nim vyhranit či přistoupit na jejich hru, a převzít tak jejich vlastní program. Což vede jen k další extremizaci politiky a dalšímu štěpení společnosti.

A k tomu tyto krajně pravicové subjekty mnohdy sympatizují s ruským prezidentem Putinem, který je tím jediným, kdo za poslední dobu dokázal sjednotit vlády evropských zemí, aby proti němu uvalily sankce za anexi Krymu.

„Řešením nemůže být potlačení či ‚větší poevropštění“ – to by mělo naprosto opačný efekt – ale urgentní vytvoření toho, co David Cameron ve svém proslovu pro Bloomberg označil za Evropu ‚flexibilní spolupráce, respektující národní rozdíly‘,“ píše Foster a dodává, že toho nebude jednoduché dosáhnout, zřejmě však nebude zbytí, jinak jsme zase o krok blíž konci Evropské unie.