„Pořád prokazatelně hledáme historické kořeny Majdanu. Kdo to vlastně všechno organizoval, jak to probíhalo? Osobně jsem přesvědčen, že hlavním důvodem Majdanu nebyla otázka asociační dohody s EU, ale šlo o různé vnitřní rozpory, které postupně narůstaly, až vyrostly v nespokojenost jedněch se zájmy druhých,“ podotýká spisovatel Milan Syruček, jenž je autorem nespočtu knih s východní tématikou. Psal o Banderovcích, Rusku a nyní mu vyšla kniha o vztazích mezi Ukrajinou a Ruskem.

Porošenkova vláda nemá dlouhodobou koncepci

„Problém současné Ukrajiny je v tom, že se tam střetávají zájmy USA, EU a Ruska. Ne vždy mají Ukrajinci při jejich řešení rozhodující slovo. Znám Petra Porošenka osobně. Nejsem si ale jist, že jeho tým lidí je tím, který by Ukrajině přinášel dlouhodobou koncepci. To je nicméně i problém naší vlády a jiných. Řeší se praktické a pragmatické otázky. Někdy se vláda mění v generální štáb, ale problémy zůstávají, narůstají a prohlubují se. Nedokáži si nyní představit budoucnost Ukrajiny. V říjnu byla mezinárodními organizacemi vyhlášena platební neschopnost Ukrajiny. V podstatě je na prahu bankrotu, ale jak víme, stát nikdy nemůže zbankrotovat, protože mu to nedovolí ostatní státy. Je to složitá situace,“ podotýká bývalý dlouholetý novinář.

Podle něj už Ukrajina nemá na to, aby se od Ruska ekonomicky odpoutala. „Je možné se politicky odpoutat od Ruska, ale nejde to ekonomicky. Tyto země jsou velmi propojené. Čtyřicet procent vojenského průmyslu bývalého Sovětského svazu bylo na Ukrajině. Vyráběly se tam rakety a spousta dalších věcí až po největší dopravní letadla na světě. Pupeční šňůra tady existuje, ale od října obě země navzájem přerušily veškerou dopravu. Jednak letecké spoje, ale hlavně nákladní dopravu po železnici a po silnici. Jsme na prahu zimy. Osmačtyřicet procent ukrajinských elektráren jsou tepelné. Pracují na uhlí. Antracit je možné ještě koupit, ale nelze ho dopravit na Ukrajinu. Hlavní železniční překladiště, jedno z největších v Evropě, bylo Debalcevo. To je zcela zlikvidováno. Musí se tedy dopravovat přes Rusko. Ukrajinské vagóny se musí překládat na ruské a z ruských zase zpět na ukrajinské při dalším přejezdu hranice. Přitom celní předpisy obou států zakazují dvojí transfer jednoho nákladu,“ vysvětluje.

Patová situace na Ukrajině

Podle Syručka jde o patovou situaci: „Ukrajina kvůli tomu nakoupila miliony tun uhlí z Jihoafrické republiky v ceně kolem osmdesáti až devadesáti dolarů za tunu. Nicméně místní uhlí stálo kolem pětatřiceti až sedmatřiceti dolarů. Ruské stojí mezi padesáti až šedesáti dolarů za tunu. A jak jsem říkal, osmačtyřicet procent elektráren pracuje na uhlí. To je jen jeden z řady příkladů, v čem se ta situace komplikuje. U nás se o tom ale moc nepíše. To mám z ruských a ukrajinských zdrojů.“

Jak říká, o totální rozpad Ukrajiny je zájem hlavně v zahraničí. „Velice si vážím Alexandra Solženicyna. V roce 1998 vydal knihu Rusko v troskách, kde píše o tom, aby Bůh chránil Ukrajinu, ale že jejím největším zločinem bylo, když Rusku sebrala Malorusko a Krym. Tedy celou východní a jihovýchodní oblast Ukrajiny, protože ta vždy byla ruská. V roce 1654 přešla levobřežní Ukrajina pod carskou správu. Solženicyn zemřel v roce 2008, ale stal se jedním z nejbližších přátel Vladimira Putina. Tato teorie, že je Ukrajina umělý celek, že Ukrajinci nejsou samostatný národ, ale jedna z větví Rusů, kteří se dělí na Velkorusy, Bělorusy a Malorusy, přičemž těmi Malorusy se rozumí Ukrajinci, se dnes stala základem vztahů k Ukrajině,“ dodává.

Příklad svévole oligarchů

„Politické tendence jsou různé. Nicméně Ukrajina bez spolupráce s Ruskem v takové či onaké podobě ekonomicky nepřežije. Západ jí nemůže nabídnout to, co dává Rusko. Tedy využití technologií, zařízení a výrobků, které má. Tak, jak dnes EU dotuje Ukrajinu, ji před tím Rusko dotovalo také. Peníze na Ukrajině ale propadají černou dírou. Mohu zodpovědně říci, že černá ekonomika na Ukrajině netvoří padesát či šedesát procent, ale více než sto procent. Je silnější než normální ekonomika,“ míní.

Nakonec si Milan Syruček, jenž pracoval v Mladé frontě i Hospodářských novinách, posteskne nad absolutní vládou oligarchie v zemi s modrožlutou vlajkou. „Neznám jinou zemi na světě, kde je ekonomická moc, tedy oligarchové, tak těsně propojena s politikou, jako je tomu na Ukrajině. Pozice Igora Kolomojského, Viktora Pinčuka, Rinata Achmetova jsou pevné. S Achmetovem jsem se znal, byl jsem v jeho překrásné vile. Měl zahradu 150 hektarů, ale bylo to málo. V sousedství kvetla botanická zahrada akademie věd. Sám ředitel té zahrady mi řekl, že Achmetov požádal prezidenta, což byl tehdy Leonid Kučma, a ten vydal zvláštní výnos. Jím se Achmetovovi těch padesát hektarů přidělilo grátis. Nyní si představte, jak lze v této směsici vlivů a tlaků nezávisle řídit stát,“ dodává a ještě dopoví: „Jakkoliv mám Ukrajince rád, vždyť má žena byla Ukrajinka, říkám jim, že sice křičí ‚Sláva Ukrajině‘, ale snaží se stát odrat, kde mohou. Daně neplatí, peníze se snaží ulejt do zahraničí a svou pracovní sílu také. Zůstává tam s odpuštěním póvl. Kdo má pak tu Ukrajinu budovat?“