Když císař Napoleon III. Na přelomu let 1870-1871 spektakulárně prohrál prusko- francouzskou válku, rozhodli se Francouzi definitivně opustit nákladnou a neefektivní monarchii a dál spravovat zemi republikánskou formou. V čele státu měl stát prezident, který měl ale mít pozici tak slabou, aby se už žádnému nepovedlo stát se znovu „císařem“.
První zátěžový test této vize nastal hned po pár letech, když parlament tak trochu z nouze druhým prezidentem zvolil generála Patrice de MacMahona. Doposud oddaného stoupence monarchie, který byl navíc zvyklý velet a šéfovat. A mimoto právě on se svými jednotkami utopil v krvi pařížskou Komunu, pár týdnů úspěšný revoluční pokus místních levicových aktivistů.
Generál MacMahon ale všechny překvapil. Sice rozhodně nebyl jen „podpisovým automatem“, ale k překvapení mnohých nasadil svou autoritu i talent ve prospěch republiky. Ta tak přežila divoké roky budování nového státu, a když v roce 1879 po sedmiletém volebním období odcházel, bylo již zřejmé, že nový režim zapustil kořeny.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo