Když císař Napoleon III. Na přelomu let 1870-1871 spektakulárně prohrál prusko- francouzskou válku, rozhodli se Francouzi definitivně opustit nákladnou a neefektivní monarchii a dál spravovat zemi republikánskou formou. V čele státu měl stát prezident, který měl ale mít pozici tak slabou, aby se už žádnému nepovedlo stát se znovu „císařem“.

První zátěžový test této vize nastal hned po pár letech, když parlament tak trochu z nouze druhým prezidentem zvolil generála Patrice de MacMahona. Doposud oddaného stoupence monarchie, který byl navíc zvyklý velet a šéfovat. A mimoto právě on se svými jednotkami utopil v krvi pařížskou Komunu, pár týdnů úspěšný revoluční pokus místních levicových aktivistů.

Generál MacMahon ale všechny překvapil. Sice rozhodně nebyl jen „podpisovým automatem“, ale k překvapení mnohých nasadil svou autoritu i talent ve prospěch republiky. Ta tak přežila divoké roky budování nového státu, a když v roce 1879 po sedmiletém volebním období odcházel, bylo již zřejmé, že nový režim zapustil kořeny.

Přesto po razantním prezidentovi byla poptávka spíše po nástupci jiného typu. S Julesem Grévym to byla celkem trefa. Jeho slib, že nikdy nepůjde proti národu zastoupenému parlamentem je dodnes považován za definici francouzského prezidentství. Prezident Grévy ale také začal smutnou sérii čtyř prezidentů, kteří svůj mandát opustili předčasně. V jeho případě byla roku 1887 důvodem aféra, když jeho zeť kšeftoval se státními vyznamenáními.

Po tomto zážitku byl hledán prezident s menším sklonem k nepotismu. A se Sadi Carnotem, považovaným za „pana Čistého“ francouzské politiky, se to snad i povedlo. Jenže krátce před koncem sedmiletého mandátu ukončil jeho život na banketu v Lyonu atentát italského anarchisty.

Jeho nástupce Jean Casimir-Perier odstoupil sice z vlastní vůle, ale zato rekordně rychle. Už po šesti měsících abdikoval s vysvětlením, že se cítí být ignorován a obcházen ministry.

Vrcholem této série zkrácených mandátů je ale Felix Fauré, který po čtyřech letech rovněž zemřel v úřadě, ale za výrazně pikantnějších okolností. Místem jeho smrti byla pohovka ve vlastní kanceláři, kam si pozval jistou dámu a při provozování smluvených služeb prezidentovi praskla žíla. Dámou, kterou si pozval, byla jistá Marguerite Steinheil, dobře známá celé pařížské politické scéně, jejíchž služeb využívalo hned několik ministrů, ale též třeba spisovatel Emile Zola.

Pro Francouze je tato aféra dodnes oblíbenou politickou historkou, něco jako pro Čechy opilecké výstupy jejich zástupců v Poslanecké sněmovně.

Faurého nástupci Emile Loubetovi se konečně podařilo mandát dokončit, stejně jako Armandu Falliéresovi po něm. To už je ale rok 1913 a svět se řítí k válce. Ta zasáhla i do prezidentské volby. Zvolen byl Raymond Poincaré, jehož hlavní politickou motivací byla germanofobie a názor, že příliš rychle rostoucí a bohatnoucí Německo by mělo být pacifikováno válkou.

Skandál s vraždící milenkou a prezident válečník

Zvolen byl v situaci, kdy proti sobě stály dva bloky velmocí: Trojdohoda (Británie, Francie, Rusko) a Trojspolek (Německo, Rakouuska-Uhersko a Itálie). Po mnoha menších válečných konfliktech visela ve vzduchu velká válka a prezident Poincaré patřil k těm, kteří v ní viděli řešení mnoha problémů.

K jeho zvolení přispěly i dva miliony franků, investované spojeneckou ruskou vládou do pozitivní prezentace ve francouzských médiích.

Ve Francii existovali i politici, kteří před válkou se silným Německem varovali a připomínali krátký proces, který disciplinovaná pruská armáda udělala s hrdými Francouzi v roce 1871. Poincaré a jeho frakce naopak říkali, že je na čase toto fiasko odčinit.

Jedním z hlavních oponentů války a propagátorem dobrých vztahů s německým sousedem byl Joseph Caillaux. Jako premiér mírově urovnal druhou marockou krizi, ale pár měsíců poté musel odstoupit (všechny vlády francouzské třetí republiky počítaly svou životnost spíš na měsíce než na roky).

Po volbě Poincarého se stal hlavním kritikem agresivní zahraniční politiky. Spor se velmi rychle dostal do ostré roviny vzájemného „kompra“, ve které Caillaux hrozil, že zveřejní dokumenty o prezidentově jednání v Itálii, které jeho reputaci rozhodně neprospějí.

Prezident odpověděl po svém. V jednom z nejčtenějších listů Le Figaro se objevil dopis, který pan Caillaux napsal své aktuální manželce v době, kdy ještě byla jeho milenkou a on se snažil vyvázat ze svého prvního manželství. Pikantní příběh jako varování oponentovi zafungoval, Caillaux nabídl smír, jenže mezitím vzala věc do svých rukou paní Caillauxová. V obavách ze zveřejnění další korespondence se vydala do redakce Le Figaro, kde šéfredaktora plátku prostě zastřelila. Následný soudní proces probíhal v létě 1914, v době po Sarajevském atentátu, a byl prvotřídní senzací pro veškerý francouzský tisk.

Zatímco Caillaux vypovídal u soudu o svém partnerském trojúhelníku, Poincaré hned po atentátu odjel do Petrohradu. Podle informací z jednání měl velmi tlačit na cara Mikuláše, ať s ničím neváhá a vyhlásí Německu a Rakousku válku. Sám bude po válce svou aktivní roli v „červnové krizi“ bagatelizovat, ale deníkové záznamy poměrně jednoznačně prokazují, že byl tehdy jedním z nejhorkokrevnějších válečníků.

Když Francie vyhlásila mobilizaci, vystoupil prezident před poslanci s patetickým projevem o tom, jak všichni synové Francie ve velkém spojení budou bránit svou zemi.

ČERVNOVÁ KRIZE- JAK EVROPA SKONČILA VE VÁLCE

Během války jej zcela zastínil nový premiér Georges Clemenceau, který byl ještě větší sekáč a s minulostí vášnivého lidového tribuna dokázal národ strhávat mnohem lépe než kožený prezident. Ten mu to vrátil po válce, když vládu kritizoval, že uzavřela mír s Německem příliš brzy, než armády Dohody stihly napáchat nějaké škody v Německu.

Třetím s vášnivých válečných lídrů byl předseda parlamentu Paul Deschanel. A ten se také po vypršení Poincarého mandátu stal dalším prezidentem (Clemenceaua, který na funkci taky pomýšlel, porazil v dost drsně probíhajících stranických primárkách). Prezidentem byl zvolen v lednu 1920, jenže krátce poté se u něj začalo projevovat duševní onemocnění. Po několika ostudných incidentech na veřejnosti a nočních útěcích v košili z paláce mu byla nabídnuta abdikace a v září 1920 se Deschanel přidal do dlouhé řady prezidentů, co svůj mandát skončili předčasně.

Další meziváleční prezidenti už nejsou ve srovnání s touto trojkou spolustraníků příliš zajímaví, stejně jako duo Vincenc Auriol – René Coty, prezidentující po válce. Vzpomeňme snad jen výstižné Auriolovo hodnocení prezidentské funkce a celé francouzské politiky: „Ta práce mě zabíjela. Neustále, každou noční hodinu, mi pořád nosili nějaké demise premiérů.“ Za sedm let jeho prezidentování ve Francii padlo celkem osmnáct vlád.

Po 90 letech republiky zkrátka Francouzi začali připuštět, že kombinace slabý prezident plus rozhádaný parlament tvoří jen politický chaos. Když se po válce v Alžírsku dostala samotná Francie na pokraj občanské války, vstoupil do dění generál Charles de Gaulle, vůdce francouzského protihitlerovského exilu za druhé světové.

V roce 1959 byl zvolen prezidentem a byla to poslední volba v parlamentu. Ústavní reforma dala prezidentovi mnohem více pravomocí a přímý mandát od voličů. De Gaulle dokázal s razancí vojáka prosadit další důležité změny a v roce 1965 obhájil mandát v prvních přímých volbách. Ve druhém kole porazil o generaci mladšího kandidáta levice Francoise Mitteranda.

Když v roce 1969 referendum odmítlo další ústavní změny, které navrhoval, a současně se proti generálovi scházelo čím dál více demonstrací (nikde nebyly v roce 1968 protesty levicových studentů tak divoké, jako ve Francii), generál odstoupil.

Mitterand napočtvrté

Levičáky vysněná změna se ale nekonala, prezidentem byl hned v prvním kole zvolen Georges Pompidou. De Gaullův premiér (jeho šest let v kuse je nejdelším nepřetržitým premiérováním za celou historii francouzského republikánství) a „hodný policajt“ po drsném vojákovi dokázal situaci zklidnit, v roce 1974 však ve funkci zemřel.

Do Elysejského paláce místo něj nastoupil Valéry Giscard D´Estaing, ministr financí a politický profesionál, který porazil opět kandidujícího Mitternada.

Ten ale Giscardovi vrátil porážku v roce 1981, a na počtvrté tak lídr socialistů prezidentskou kandidaturu proměnil. Hned po nástupu rozpustil parlament a nechal si zvolit nový, dokud se nálady voličů příliš nezměnily (tuto praxi převezmou všichni jeho nástupci) a následně jmenoval levicovou vládu, ve které socialisté spolupracovali s ještě radikálnějšími komunisty. Výsledkem byly velmi radikální sociální reformy, byl zaveden třeba 39hodinový pracovní týden nebo pět týdnů dovolené.

Radikální reformy korporátních daní a pracovního práva ale přinesly ekonomický útlum, což socialisté pocítili za dva roky v komunálních volbách. Mitterand reagoval tak, že vyhodil z vlády komunisty a vyměnil premiéra.

Přesto v roce 1986 Mitterandova levice prohrála volby a premiérem se stal pravicový gaulista Jacques Chirac. Ten současně oznámil, že v roce 1988 bude kandidovat proti Mitterandovi na prezidenta. Francouzský politický a ústavní systém byl De Gaullovými reformami nastaven na úzkou spolupráci prezidenta s vládou, takže v situaci, kdy si prezident a premiér otevřeně šli po krku, bylo zaděláno na pořádně šťavnatou „kohabitaci“, jak se ve Francii soužití prezidenta a vlády z opačných táborů přezdívá. Ty dva roky patří k tomu nejpikantnějšímu, co francouzská politika kdy nabídla.

Korupce, sebevražda a naprostý rozklad strany

Finální bitvu roku 1988 poměrně jednoznačně vyhrál Mitterand. Jeho druhé období však bylo spojené zejména se stárnutím a zdravotními problémy (a to média diskrétně přehlížela jeho svérázný partnerský život) a s bojem o moc a intrikami v jeho straně, u kterých musel asistovat.

V roce 1993 problémy vyvrcholily naprostým výbuchem socialistů ve volbách, po kterých volil stranický lídr Piérre Bérégovoy cestu sebevraždy. Důvodem nejspíš byly nejen deprese z volebního výsledku, ale také vyšetřování v kauze milionové půjčky od odsouzeného podnikatele, se kterým se přátelil. Francois Mitterand obvinil z jeho smrti média, která o aféře psala.