Současnou diskusi o české zahraniční politice vidí odborník na období pozdního socialismu, postsocialismu a demokratickou transformaci v zemích střední Evropy v kontextu nastupující novolevicové kritiky porevolučního vývoje v celém postkomunistickém prostoru.

Jednou z otázek LN bylo, proč dochází k nástupu levicové kritiky právě letos. „Souvisí to s nástupem levicové vlády a levicového ministra zahraničí, ale nejsilněji samozřejmě s ohlášenou novou lidskoprávní politikou. Pro mnoho lidí, kteří se na to dívají kriticky právě z těch levicových pozic, byla dosavadní havlovská politika zneužita v rámci globálních ambicí amerických neokonzervativců, a odtud její odmítání. Chtějí ji přeformulovat. To je naprosto legitimní,“ vysvětluje Kopeček.

Mění se tu zásadní linie zahraniční politiky

„Historik popsal pro LN „kritické ostny“. „Jednak náměstek Petr Drulák a další si pomáhají paušalizujícími pojmy – „havlovský lidskoprávní atlantismus“, které toho moc nevysvětlují, jsou spíše bojovými pokřiky. Zadruhé, cítím tu trochu nepochopení, co lidská práva jsou. Že to není odsouzeníhodný obušek, se kterým Západ bije kolem sebe. Lidská práva – politická, občanská, ale i sociální, ekonomická – jsou do velké míry seberegulativním principem našeho vlastního nazírání na svět, naší demokratické identity. Spočívá mimo jiné v tom, že pokud můj spojenec má problémy v této oblasti a řeší je, nezavrhnu ho a nedělám rovnítko mezi ním a režimem, jenž lidská práva chápe jen jako rétorický ornament. Konečně, celý ten podnět začal shora. Mění se tu zásadní linie zahraniční politiky, aniž by to bylo veřejně prodebatováno a nějak dlouhodoběji oznamováno z pozice sociální demokracie. Zahraniční politika přitom nemá být primárním polem politického boje,“ upozorňuje Kopeček.

V čem se liší Šabata od Havla

Historik totiž už v minulosti napsal, že ČSSD se vzdaluje „šabatovskému odkazu“. Kopeček proto pro LN znovu objasnil principy prosazované Jaroslavem Šabatou.  

„Zaprvé nedělitelnost míru a svobody, což je i důraz havlovský, daný jejich společnou disidentskou zkušeností. Šabata hájil tezi, že je potřeba podporovat mírové hnutí, ale nikoli takové, které se ze Západu za zády disidentů dohodne s východními diktaturami. Druhé východisko, které je opět přiřaditelné k odkazu československého disentu, a tedy i Václavu Havlovi, je propojování jak vnitřní a zahraniční politiky, tak i propojování shora a zdola – tedy že politika má jednak dimenzi státní a pak dimenzi občanské společnosti. U Šabaty to má výrazně radikálně demokratický rozměr, nikoli ovšem antipolitický, a v tom se liší od Havla,“ popisuje Kopeček.

Historik se domnívá, že ČSSD při tvorbě zahraniční politiky nebere šabatovskou tradici dostatečně vážně. „Právě proto, že je příliš liberálně idealistická, že je hodně upnutá k diskusi o hodnotách. Nejkonkrétněji se to projevuje právě v té debatě, co by mělo být alternativou vůči politice lidských práv,“ dodává.

Je tady boj velmocí a my stejně nic moc nezmůžeme…

„Nemluvím teď o ministerstvu zahraničí. Mluvím obecně o argumentech levice. Jejich tezí je politický realismus ve smyslu: měli jsme tady americkou hegemonii, která se příliš pokoušela zasahovat do ruské sféry vlivu, a na to přišla ruská imperiální reakce. Neovestfálský svět. Svět, který je řízen mocenskými bloky a na který by Šabata nikdy nepřistoupil. Protože to je svět, ve kterém nejen my jako malý stát, ale my jako Evropa prohráváme. V okamžiku, kdy přestaneme mluvit o hodnotách, lidských právech a demokracii jakožto o nějakém horizontu, ke kterému by mezinárodní společenství mělo směřovat, tak můžeme jenom ztratit,“ varoval Kopeček.

Neovestfálský přístup se podle historika odráží v tvrzeních, že je chyba podporovat Ukrajinu, protože je zmítaná fašisty a celý Majdan stejně zorganizovaly USA, aby ponížily Rusko a západní Evropě prodaly svůj plyn.

„Jedinou alternativní vizí, kterou jsem doposud slyšel, je přiznání této realistické geopolitiky. Je tady boj velmocí a my stejně nic moc nezmůžeme. Rozhodně ale nechceme být nástrojem jednoho z hegemonů globálního boje, v tomto případě Ameriky, který zneužívá značku havlovské lidskoprávní politiky a pomocí nás jako nástroje si vydobývá nějaké své postavení,“ upřesňuje.

Letos představená zahraniční politika nenabídla žádnou vizi

 „Havlovo jméno a česká lidskoprávní politika bezpochyby hrály roli ve vnitroamerické politické debatě a byly využívány i mezinárodně. Dosavadní politika ale zároveň měla nějaký pozitivní obsah, co má Česká republika dělat a k čemu směřovat. V tomhle ta fáze zahraniční politiky, jak se představila letos, nenabídla žádnou vizi. Určitě ne šabatovskou, jistě ne masarykovskou – založenou na přesvědčení, že jako menší stát uprostřed Evropy se můžeme udržet jen v okamžiku, kdy kolem nás bude fungovat mezinárodní demokratický, kontrolovatelný a na lidských právech založený prostor. Možná jsou to velká slova, ale jediné, co se zatím nabídlo, je hodně upozaděný maločeský realismus,“ tvrdí historik, který se účastní debat na téma změny české zahraniční politiky.