V Řecku byl naposledy Libor Rouček loni v září, kdy projel dodekanéské ostrovy a na každém si půjčil motorku. „Na posledním jsem se vysekal a skončil jsem v Praze ve Vojenské nemocnici se zlomenou klíční kostí. Mezitím jsem měl dvě operace té zlomené kosti,“ připouští. Jenže teď už je zase „na koni“ a v nejlepší kondici směle cestuje dál.

„Usoudil jsem, že by bylo dobré se vrátit na místo činu,“ směje se z Řecka, odkud poskytl ParlamentnímListům.cz rozhovor pro další díl „Evropana“. Minule, pravda, z Řecka odjížděl „s trošku smíšenými pocity“. Aktuální návštěvou se se zraněním už definitivně vyrovnal.

Pozdrav z řeckých ostrovů. Foto: archiv L. Rouček

„Navíc mimo Evropu se kvůli covidu ještě moc cestovat nemůže a Řecko je ideální,“ dodává. „Na dodekanéské ostrovy ještě není sezóna, nic nelétá, tak jsem nakonec koupil za tři tisíce letenku do Athén, tam jsem strávil tři dny a jel na kykladské ostrovy a pak na ostrov Mykonos a Délos,“ upřesnil. „Ještě není sezóna a je zajímavé okolí pozorovat. V Mykénách všichni natírají domy. Jsou bílé. Všude se natírá a připravují se na sezónu. Člověk má klid, je sedmnáct až osmnáct stupňů. Líbí se mi tu a vítám tady jaro,“ říká. 

I odtud sleduje pozorně politický a ekonomický život. „Řecko mělo obrovské ekonomické problémy. Teď si vede velmi dobře. Za loňský rok mělo růst sedm a půl procenta, my jsme měli něco málo přes tři. Daří se jim krok za krokem snižovat zadlužení,“ popisuje.

Řekové stávkují. „Jsou horkokrevnější a v odborech.“

Přesto v Řecku lidé projevují určitou nespokojenost. „V Athénách byla velká stávka (6. 4. pozn. redakce). Nejezdila většina lodí, metro, vlaky. To se dělo v Athénách nebo ve větších městech. Jak jsem už řekl, na ostrovech, kde jsem teď, je spíš vidět opak. Tady se natírá a vše připravuje na novou sezónu,“ říká. V Řecku stejně jako u nás je znát dopad covidu a růst cen energií. „Řekové jsou horkokrevnější a organizovaní v odborech. Pomocí stávky chtějí dojít k naplnění svých požadavků, aby došlo ke kompenzaci zdražování, které je vidět ve všech zemích v první řadě u energií,“ popisuje Rouček a znovu připomíná: „Když se zdraží energie, zdraží se služby a vše se promítne ke konečnému spotřebiteli.“

Zvýšení životního minima? Nepokryje ani inflaci

Ani v Řecku není tak vysoká inflace jako v České republice, kde vyrostla na dvojnásobek ve srovnání s evropským průměrem. „Další čísla budou ještě vyšší,“ předpokládá Rouček.

Do eskalace cen zasahují aktivně téměř všechny evropské státy, v Česku zatím došlo ke zvýšení životního minima. „Asi v pětadvaceti zemích ze sedmadvaceti vlády dělají opatření. Chtějí zmírnit následky hlavně růstu cen elektřiny a energií. Česká vláda zvýšila životní minimum. To se týká asi tři sta padesáti tisíc lidí a zvýšila ho o deset procent, přitom inflace je jedenáct a životní minimum se dva roky nezvyšovalo,“ shrnuje Rouček. „Peníze se nenavýší ani do výše inflace ani této skupině. Pro ostatní lidi, ať to jsou mladí lidé nebo důchodci, vláda nedělá nic. To je chyba. A inflace bude ještě vyšší. Přiznává to centrální banka i vláda. Jediné kritérium je pro ně deficit státního rozpočtu. Samozřejmě že je potřeba ho hlídat a jsem velký kritik mnohých kroků minulé vlády, ale tato vláda má jediný pohled, a to deficit státního rozpočtu. Je to chyba jak ekonomická, tak sociální. Naprostá většina společnosti na tom bude hůř než před půlrokem nebo před rokem,“ dodává. 

Že by se opakovala historie, když padla kvůli škrtům Nečase, ale nehrozí. „Není vidět konec této vlády. Má stabilní většinu a má určitou podporu. Spoléhá na to. V souvislosti s válkou na Ukrajině, v souvislosti s cenami životních nákladů se jen sníží životní úroveň lidí. Na rozdíl od Řecka a Španělska Češi nebudou demonstrovat a stávkovat. Problém v Česku je, že ti lidé, kteří jsou nespokojení, k volbám nechodí,“ popisuje Rouček. „Vláda má většinu v Parlamentu a má i podporu veřejného mínění. Ti, kdo je volili, jsou s nimi spokojeni. A kdo je nevolil, u nich se nic nemění. Žádné předčasné volby nebudou,“ hodnotí. 

Rouček inflaci už zažil ve Velké Británii. Začarovaný kruh

S ohledem na růst cen řada lidí řeší nákupy za hranicemi. Jenže je to dobrý nápad? „Není to dobré pro naši ekonomiku. Lidé místo toho, aby utráceli doma, jezdí například do Polska. Samozřejmě to není řešení pro všechny. Akorát pro ty, kdo bydlí tak padesát kilometrů od hranice,“ konstatuje Rouček a apeluje, aby vláda opravdu situaci hlídala. „Jak narůstá inflace, u nás se zvyšují ceny. Tím, jak se u nás zvyšují ceny rychleji, vyplatí se za více zboží a službami jezdit do zahraničí než zboží kupovat u nás. Stačí se zeptat lidí u supermarketů v Německu a v Polsku. I když dají dvě stovky za benzín, když dělají větší nákup, vyplatí se jim to. Na to by česká vláda měla dávat pozor. Je to špatné jak pro lidi, protože je u nás drahota, tak pro ekonomiku. Vyvezeme naše peníze ven, koupíme za to zboží venku. Mohli bychom se dostat do začarovaného kruhu,“ vysvětluje.

„Osobně jsem to poznal v sedmdesátých a osmdesátých letech ve Velké Británii, kde byla obrovská inflace. Inflací se znehodnocují peníze, úspory, klesá kupní síla. Navíc už jsou dražší půjčky než v ostatních zemích eurozóny a opět na to doplácejí naši lidé a ekonomika. Mám strach, abychom se do takového začarovaného kruhu nedostali. Lidem se bude propadat životní úroveň, a pokud přijdou další šoky, např. ropný nebo plynový, ekonomika půjde do minusu,“ dodává. 

Čteme s Roučkem a ptáme se dál. Kapitola 14

Celý svůj život a kariéru popsal Libor Rouček v knize Můj a náš příběh, z které na stránkách ParlamentníchListů.cz pravidelně vybíráme. V kapitole 14 zaujme i citace někdejšího rakouského kancléře. „Komunistům jsem nikdy nevěřil a komunismus odmítám v jakékoli podobě. Aby byli komunisté důvěryhodní, museli by se nejprve vzdát vedoucí role strany a opustit tezi o diktatuře proletariátu. V politice ale, chceš-li dosáhnout svého cíle, musíš být schopen jednat i s lidmi, které bys normálně ani nepozdravil. Třeba i s lumpy a diktátory,“ cituje autor Bruna Kreiského, jednoho z největších mužů evropské sociální demokracie. Tato slova se mu totiž dost vryla do paměti. Připomenout také lze, že to byl právě Kreisky, který umožnil po letech setkání Libora Roučka v emigraci s jeho prarodiči a rodiči.

A tak jsme se zeptali, jak citovaná slova bere Rouček dnes? A co by asi řekl tvůrce moderního Rakouska Bruno Kreisky, kdyby se rozhlédl po Evropě?

„Jeho slovům neustále věřím. Skýtají moudrost a zkušenosti. Právě u generace Bruna Kreiského, lidí, kteří zažili válku, byli v exilu a zažili nejrůznější režimy… On a Rakousko bylo schopno udělat velké věci, i když jde o malou zemi. Rakousko a Bruno Kreisky pomohl českým disidentům a české opozici jako skoro nikdo jiný. Není náhodou, že většina politického disentu a signatářů Charty 77 končila ve Vídni,“ popisuje Rouček. „Zároveň byl Kreisky schopen domluvit se s českou vládou, aby toto bylo možné a zároveň aby se nezhoršovaly, ale aby se zlepšovaly vztahy s Československem. A to v době, kdy byla Evropa rozdělena železnou oponou,“ připomíná.

Za doby Bruna Kreiského došlo i k majetkovému vyrovnání mezi Československem a Rakouskem, co se týká odsunu sudetských Němců do Rakouska. „Na jedné straně se Bruno Kreisky držel svých zásad a principů, to znamená, že komunistům nevěřil a stál pevně na principech lidských a občanských pravidel právního státu. Na druhou stranu byl schopen vyjednat jak v zájmu Rakouska, tak tehdejší československé demokratické opozice maximum možného. Obdivuji to dodnes,“ říká Rouček. 

„Pokud jde o lumpy a diktátory... Pokud to přeneseme do dnešní situace a konkrétně na Putinovo Rusko, co by udělal Kreisky? Svých principů a zásad svobody a demokracie by se nikdy nevzdal. Zároveň by věděl, že na konci války, pokud Putin neodejde nebo nebude odstraněn… S diktátorem a s člověkem, o kterém je dnes naprostá většina světa přesvědčena, že páchá na Ukrajině válečné zločiny, budou muset Ukrajinci, ale i mezinárodní společenství najít nějaké řešení,“ přemýšlí Rouček. „Velcí státníci na jedné straně Putinovo jednání odsuzují, na druhé straně, pokud je nějaká naděje na řešení, vezmou telefon a jednají. To je důležité. Toto jsem se od něj a u něj za mých studentských let v Rakousku naučil. Za to jsem Bruno Kreiskému i Rakousku nesmírně vděčný,“ uzavírá vydání dnešního „Evropana“ Libor Rouček tentokrát z řeckých ostrovů.

Listujeme v knize Můj a náš příběh Libora Roučka. Foto: Daniela Černá

Věnování v knize Můj a náš příběh. Foto: Daniela Černá