Michal Kislicki na Ukrajinu odjel loni v dubnu a podle svých vlastních slov mu tehdy spíš šlo o to, zažít nějaké dobrodružství, než primárně pomáhat lidem v nouzi, a cítil se jen jako dobrodruh. Nějakou dobu strávil na Zakarpatské Ukrajině, naučil se tam jazyk a začal rozumět lidem a jejich kultuře. „Po sedmi měsících jsem ale přišel na to, že to nestačí. Bylo to hlavně kvůli válce, která začala na východě Ukrajiny. Z počátku jsem tam nechtěl jít, neměl jsem potřebu se nechat zabít, být v ohrožení života a dobrodružství jsem viděl jinde. Mým původním plánem bylo projít Rusko, Kazachstán, chtěl jsem jen vidět kus světa. Nakonec jsem zjistil, že ta válka a to, že tam umírají lidé, mi není ukradené. Díky tomu, že jsem slyšel o dobrovolnících, kteří tam jezdí sloužit a pomáhat lidem, jsme si řekl, že to můžu dělat taky a že do toho půjdu,“ vzpomíná na rozhodnutí jít do válečné zóny Michal Kislicki.

V půli loňského listopadu vyrazil směrem na Donbas, z Chustu přes Kyjev do Slavjansku, do blízkosti hranic se separatisty vyhlášenou tzv. Doněckou lidovou republikou. V době jeho působení na hranicích s Ukrajinou probíhaly boje o město Debalceve a takzvaný debalcevský kotel, tedy výběžek ukrajinského území, zasahující do teritoria Doněcké lidové republiky.

„V Debalceve je železnice, díky tomu, že je Ukrajinci drželi, nemohli povstalci přesouvat do oblasti tanky. I tak to ale bylo to nejhorší území, města v kotli byla ostřelovaná ze všech stran. Nejprve jsem přijel do Slavjansku, kde jsem pomáhal stavět centrum pro děti a mládež. Pak jsem se přidal ke křesťanům, kteří organizovali pomoc pro celý Donbas. S nimi jsem jel na první výpravu pomáhat na frontu. Chtěl jsem pomáhat lidem a poznat, jaké to opravdu je. Dokud člověk o válce jen slyší, je všechno jiné. Přidal jsem se k řidičům, kteří denně vozí pomoc na frontu,“ popisuje své dobrovolnické začátky Michal Kislicki, který zamířil s pomocí nejprve do malého města Uhlohorsku, které leží nedaleko od Debalceve.

Pomoci nebylo nikdy dost

Město Uhlohorsk bylo ostřelováno každý druhý den, bylo tehdy přímo na frontové linii. „Obě strany si v oblasti vyměňovaly rakety, a i když v blízkosti města neprobíhaly přímé pozemní boje, dělostřelba dokázala hodně. Když jsem tam přijel, obyvatelé byli už dlouho ve válce a ve sklepech žili už pět měsíců. Vycházeli nahoru a do sklepů utíkali, jen když se začalo střílet, lidé tam umírali na ulicích každý den, ve sklepě se nedá žít pořád,“ líčí situaci v Uhlohorsku Michal Kislicki.