Mirko Radušević se narodil v Bělehradě, a když mu byl rok, rodina se přestěhovala do Prahy, neboť otec pracoval na jugoslávském velvyslanectví. Na filozofické fakultě vystudoval sociologii, filozofii a psychologii, a protože měl duševně nemocnou sestru, ve své disertační práci si vybral téma sebevražd v Československu. Ta se mu ale za několik let řádně vymstila.

 

„Měl jsem problém sehnat zaměstnání, protože jsem měl jugoslávské občanství a brali mě jako člověka ze Západu. Vždycky mi řekli: jste cizinec a nemůžete pracovat ve společenských vědách,“ vzpomíná pan Radušević. Jugoslávie byla sice formálně součástí socialistického bloku, ale fakticky spadala spíše do kapitalistického tábora a byla jiná než zbytek východního tábora. Nakonec se Mirkovi podařilo přes otcova známého sehnat práci redaktora v zahraničním vysílání ČRo, jenže to mu dlouho nevydrželo. „Otcův známý, novinář v Bělehradě, se dozvěděl, že jsem psal tuhle práci o sebevražednosti, a ptal se mě na to. V dobré víře jsem mu odpovídal, statistiky jsem mu vysypal, a posléze z toho vznikl v bělehradském týdeníku článek. Zavolali si mě na ÚV KSČ, co jsem to jako vykládal, a řekli mi, že v ČSSR žádná vysoká sebevražednost není, což mě tedy udivilo. Jak to, vždyť jsem dělal tu práci, a vím. Ten člověk měl na starosti Balkán a říkal, že zavolá na statistický úřad a dokáže mi, že se mýlím.“ Nemýlil se, ale po příchodu z pohovoru do redakce dostal hodinovou výpověď. „Lidi by si neměli idealizovat tehdejší dobu, i když jsou nespokojení s tím, co se děje dnes,“ poznamenává moderátor Stanislav Novotný.

 

 

Na pražském náměstí Míru tehdy fungovala první manželská poradna, kterou vedl starší psycholog, jenž byl na odchodu do důchodu. Jenže to zase nedopadlo. „Byl se mnou spokojený, zaučoval mě, ale nakonec mě zase nepřijali, protože jsem měl cizí státní příslušenství.“ – „Obory tohoto druhu byly často na režimových pracovištích StB. Ti, co se chlubí, že tehdy dělali na kádrových odděleních psychology, si neuvědomují, co tím o sobě sdělují,“ poznamenal moderátor a někdejší policejní prezident Stanislav Novotný. Takový Tomáš Halík by o tom mohl vyprávět…

 

„Všichni spolužáci někde pracovali, asi si umíte představit, jak mi v té době bylo, dělal jsem pomocné práce. Byl jsem na úrovni disidentů, i když jsem disident nebyl,“ popisuje Mirko Radušević svoje peripetie.

 

Po převratu se naskytla možnost přednášet pro novináře základy výpočetní techniky. A technologický nadšenec, který si přál být novinářem, se nestačil divit. „Byl to pravěk a bohužel musím říct, že s novináři jsem měl smutnou zkušenost. Psali tehdy na psacím stroji, a jak si měli sednout k počítači, bylo to pro ně něco strašného. Vyhýbali se tomu, nechtěli to vidět, nerozuměli tomu… Internet jim nic neříkal, i když už potom fungoval.“ Překvapivé bylo i novinářské osazenstvo. „Byl jsem zapšklý a naštvaný na ty novináře, byl to samý komunista, dodnes jsou v těch redakcích, nic se nedělo, pořád tam seděli… Nechtěl jsem mezi ně, ale když tam pořád byli – a jsou tam dodnes – nakonec jsem nastoupil do Mladého světa.“

 

V roce 1996 založil Mirko Radušević zřejmě první internetový časopis – Kolemjdoucí. „Bylo tam i video, bylo to multimediální.“ Za dva měsíce pak začal vycházet Neviditelný pes Ondřeje Neffa. „Já jsem neměl dost peněz na vydávání. Trvalo asi tři čtyři roky, než vznikly profesionální internetové noviny iDNES nebo iHNED,“ vzpomíná internetový průkopník. Ondřej Neff peníze měl, protože byl u privatizace Mladé fronty.